Přidělování ventilátoru na základě věku?

Přidělování ventilátoru na základě věku?

Diskriminace či přípustná praxe?

Většina zemí světa čelí pandemii choroby COVID-19, způsobené virem SARS-CoV-2 z čeledi coronaviridae. V některých případech se u pacientů s touto infekcí rozvine vážný zápal plic, který může vést k respiračnímu selhání. Mechanická plicní ventilace se v takovém případě stává intervencí zachraňující život, zároveň je to však intervence, jež je v čase pandemie vzácným zdrojem, alespoň v některých zemích. Lékaři nemohou poskytnout ventilátory všem potřebným pacientům, což v praxi znamená, že stojí před obtížný rozhodováním: někdo ventilátor dostane a má šanci přežít, jiný však ne a bohužel zemře.

Klíčovou otázkou v takovém případě je: na základě jakých kritérií přidělovat plicní ventilátory?

Někteří autoři se domnívají, že jedním z důležitých kritérií, v některých případech dokonce kritériem hlavním, by měl být věk. To však naráží na přesvědčení, zakotvené v mnoha národních i mezinárodních dokumentech, že podobné rozvahy založené na věku jsou ze své povahy diskriminační a ipso facto morálně nepřípustné. Smějí tedy lékaři distribuovat vzácné zdroje, jako je mechanická plicní ventilace, na základě věku, nebo by se jednalo o diskriminaci?

Diskriminaci chápu jako rozhodování založené na morálně irelevantních vlastnostech.

Klasickým příkladem je rasismus: barva kůže je biologický znak, který nemá žádnou morální relevanci. Pokud tedy přistupujeme k lidem s jinou barvou kůže jinak jen proto, že mají jinou baru kůže, jedná se o morálně nepřijatelnou diskriminaci. V případě věku je to však poněkud složitější.

Věk  může totiž být morálně relevantní přímo i nepřímo.

Představme si, že lékař musí volit mezi mladíkem a sedmdesátiletým mužem, kteří mají stejnou chorobu, potřebují stejnou intervenci (mechanický ventilátor) a mají stejnou naději na přežití, pokud ji dostanou. V takovémto případě je věk přímo morálně relevantní, neboť určuje, o kolik let života by smrt toho či onoho pacienta připravila a tím také určuje míru špatnosti smrti. Této koncepci se říká deprivační pojetí špatnosti smrti, neboť tvrdí, že i) smrt je pro nás špatné tehdy, když nás připraví o dobrý život (z toho plyne, že v některých případech smrt může naopak být dobrá), ii) smrt je o to špatnější, o co větší úsek dobrého života nás připraví.

Právě proto je věk přímo morálně relevantní. Navíc, všimněme si, ve výše popsané situaci je věk jediným morálně relevantním faktor pro konečné rozhodnutí lékaře o alokaci vzácného zdroje, neboť ostatní morálně relevantní faktory (např. prognóza) jsou u obou pacientů stejné.

Věk však může být morálně relevantní i nepřímo. Franklin G. Miller ve své článku (viz literatura) uvádí výsledky dvou studií. Podle první z nich, provedené v Číně u pacientů s COVID-19 na jednotce intenzivní péče jedné nemocnice ve Wu-Chanu, bylo 37 z 52 pacientů připojených na mechanickou plicní ventilaci, 80 % z nich posléze zemřelo. Z pacientů starších 70 let přežil pouze jeden. Další data z Lombardie v Itálii ukazují, že u 1591 pacientů z jednotek intenzivní péče záviselo přežití výrazně na věku: ve skupině 61-70 let zemřelo 29 %, ve skupině 71-80 40 % a konečně ve skupině 81 a výše celých 55 % pacientů. Nicméně mnoho z nich bylo v době této studie stále ještě hospitalizovaných a počet mrtvých bude pravděpodobně ještě vyšší.

Tato data ukazují, že věk může být morálně nepřímo relevantní, neboť umožňuje odhadnout šanci na přežití při poskytnutí určitého vzácného zdroje, v tomto případě plicního ventilátoru.

Frank G. Miller z přímé a nepřímé morální relevance věku odvozuje dva praktické závěry:

  • V případě, kdy je mechanická plicní ventilace vzácným zdrojem, situace však ještě není příliš vážná, by tento zdroj neměl být přidělován pacientům ve věkové skupině od 70 let výše, pokud zároveň platí, že trpí nějakými chorobami zvyšujícími pravděpodobnost jejich smrti, jako je chronické onemocnění ledvin a plic, diabetes či kardiovaskulární choroby.
  • V případě, že situace začne být vážná, tj. uchazečů o jeden vzácný zdroj je více a je třeba rozhodovat a konat rychle, neměli by lékaři přidělovat ventilátor žádnému pacientovi z věkové skupiny 70 let a výše, bez ohledu na existenci či neexistenci dalších onemocnění.

Třebaže věk, jak jsme viděli, může být přímo i nepřímo morálně relevantní, měl by do rozhodování lékařů vstupovat vždy s ostatními relevantními faktory a to v každém individuálním případě.

Pokud se rozhodneme, že věk budeme posuzovat paušálně, bez ohledu na konkrétní jednotlivce a okolnosti, dopouštíme se dle mého soudu diskriminace. 

V některých, i když možná řídkých, případech, bude prognóza staršího pacienta, bude-li mu poskytnuta plicní ventilace, lepší než u pacienta mladšího (všimněme si, že Miller vůbec nezvažuje možnost, že dalšími chorobami může trpět i mladší pacient, zatímco starší, „soupeřící“ o ventilátor, může být jinak zdravý). Dostane-li však automaticky přednost mladší pacient, právě a jen proto, že je mladší a ten starší spadá do věkové skupiny, kterou vylučujeme rovnou z úvahy, nejednáme s oběma stejně, nejednáme s nimi férově, distribuce ventilátoru nebude spravedlivá a bude se jednat k diskriminaci na základě věku. A ta by měla být nepřípustná i v obtížných podmínkách selekce pacientů v době pandemie.