Naše kruté zacházení se zvířaty otevřelo bránu koronaviru

Naše kruté zacházení se zvířaty otevřelo bránu koronaviru

Podmínky umožňující vznik nových infekčních onemocnění jsou totožné s těmi, které působí nesmírné utrpení zvířatům

Některé věci jsou očividné a další by takové být měly. Je očividné, že pandemie koronaviru zastavila život většiny lidské společnosti a mnoho zemí se uzavírá do sebe. Více než 1.7 milión lidí se zatím nakazilo, více než 100 tisíc jich zemřelo, a miliardy žijí v obavách, že počet nemocných a mrtvých poroste exponenciálně. Ekonomiky jednotlivých zemích jsou v recesi se všemi negativními důsledky, které to přináší našemu fyzickému a psychickému blahobytu.

Očividné by mělo být, i když pro mnohé asi není, že nic z toho by nás nemělo překvapovat. Bylo zcela předvídatelné, že se objeví další pandemie, třebaže to neplatí o přesném určení jejího vzniku a tvaru křivky jejího vývoje v čase. Hlavně však lze říci, že za pandemii vděčíme nám lidem. Může se sice jevit jako přírodní katastrofa, takovou však často – možná dokonce obvykle – vůbec není.

Koronavirus se vyskytuje u živočichů a podařilo se mu překonat druhovou bariéru a přeskočit na člověka; od té doby se šíří přenosem z člověka na člověka. Většina – někteří si dokonce myslí, že všechna – infekční onemocnění vznikají podobně (říkáme jim zoonotická). To samo o sobě neznamená, že spadají do sféry lidské odpovědnosti. Celá řada zoonotických onemocnění však vzniká kvůli tomu, jak se chováme ke zvířatům; „mokré“ trhy v Číně jsou toho evidentním příkladem. Pravděpodobně odtud nepochází pouze choroba COVID-19, ale také těžký akutní respirační syndrom (SARS) či některé případy ptačí chřipky. (Dalším možným zdrojem koronaviru působícího onemocnění COVID-19 by mohly být farmy chovající hospodářská i divoká zvířata v Číně, u v tomto případě však leží odpovědnost na lidských bedrech).

„Mokré“ trhy, nacházející se nejen v Číně, ale i v dalších zemích východní Asie, mají celou řadu charakteristik, jež je činí živnou půdou pro šíření infekčních zoonotických onemocnění. Živá zvířata se zde tísní v malých klecích až do doby, než je přímo na trhu zabijí a prodají svým zákazníkům. Za těchto podmínek se infekce velmi snadno přenášejí z jednoho zvířete na druhé. Trh se pravidelně zásobuje novými zvířaty, takže se choroba může šířit infekčním řetězcem od těch, která zde již jsou, až k těm, která doputovala na trh mnohem později. Přenos infekce na člověka je usnadněný blízkým kontaktem se zvířaty a všudypřítomnými potoky krve, exkrementů a dalších tělesných tekutin a částí zvířecích těl. Jakmile dojde k přenosu na člověka a nepodaří-li se tento problém rychle vyřešit, můžeme očekávat epidemii. Propojení celého světa leteckou dopravou může epidemii během týdnů či měsíců transformovat na pandemii, přesně jak se to stalo v případě koronaviru.

Právě podmínky, za nichž jsou zvířata držena a posléze porážena, usnadňují vznik nových infekčních onemocnění a současně působí zvířatům nesmírné utrpení. 

Jednoduše řečeno: pandemie koronaviru je důsledkem našeho velmi špatného zacházení se zvířaty.

Jestli si někdo myslí, že se jedná pouze o problém Číny, nikoli nás lidí, by se nad tím měl znovu zamyslet. Celá řada zoonotických onemocnění pochází z týrání zvířat. Virus HIV (virus lidské imunodeficience) se pravděpodobně vyvinul z viru SIV (virus opičí imunodeficience); mezidruhovou bariéru s největší pravděpodobností překročil prostřednictvím krve ze zabíjených primátů. Také Creutzfeldova-Jakobova nemoc má svůj původ v onemocnění skotu, bovinní spongiformní encefalopatii či „nemoci šílených krav“; nejpravděpodobnějším mechanismem přenosu je konzumace nakažených zvířat.

Měli bychom být připraveni na to, že nám v budoucnosti špatné zacházení se zvířaty způsobí závažné problémy. 

Kromě možných pandemií čelíme také reálnému riziku vzniku rezistence bakterií na antibiotika, k němuž nejvíce přispívá masivní užívání antibiotik v živočišném průmyslu na podporu růstu (aby se zvířata vykrmila na jatečnou váhu co nejdříve) a k zamezení šíření infekcí mezi zvířaty chovanými v krutých podmínkách průmyslových velkochovů.

Je docela dobře možné, že naše budoucnost bude zahrnovat návrat do éry před používáním antibiotik, kdy lidé masivně umírali na infekce, které se od objevu penicilínu a dalších antibakteriálních léků dají efektivně léčit. Mohlo by se tak ukázat, že éra antibiotik byla krátkým preludiem mezi dvěma mnohem delšími periodami v lidské historii, během kterých jsem ve velkém počtu podléhali bakteriálním infekcím. Neznamená to, že by proto byla tato vyhlídka, ještě děsivější než současná krize, méně reálná. My lidé jsme si tohoto problému dobře vědomi, zatím jsme však neudělali nic pro to, abychom ho odvrátili (nebo alespoň minimalizovali pravděpodobnost jeho vzniku).

Tyto a mnohé další příklady ukazují, že když ubližujeme zvířatům, můžeme výrazně uškodit sami sobě. 

Je tedy v našem vlastním zájmu – kromě toho, že je to morálně správné – abychom se ke zvířatům chovali lépe. Problém je v tom, že ani vlastní zájem nás k jednání nemotivuje dokonale. Sice si rádi říkáme Homo sapiens, „člověk moudrý“, moudrosti však projevujeme pramálo, včetně schopnosti se rozhodovat o tom, jak moudře jednat.

Nechci tím lidskému rozumu upírat velké množství úspěchů. Jsou však spojeny s celou řadou kognitivních a morálních nedostatků, včetně nepřiměřené důvěry v naši schopnost řešit problémy. Lidé totiž obvykle reagují na pandemie, namísto aby jednali ve snaze zabránit jejich vzniku: jakmile se objeví, snažíme se zabránit jejich rozšíření a nalézt léčbu pro ty, kteří se nakazili. Současná krize dokazuje, jak bláznivý je to přístup. Prevenci se nejvíce blíží snaha vyvinout vakcíny, i tento druh prevence je však vlastně reakcí. Vakcíny se vyvíjejí v odpovědi na již rozšířené viry. Zkušenost s koronavirem ukazují, že mezi objevem nějakého viru a vyvinutím bezpečné a účinné vakcíny může nastat velká časová prodleva; během této prodlevy mohou virus a snahy o zastavení jeho šíření páchat velké škody.

Skutečná prevence vyžaduje podniknutí kroků k minimalizaci šancí na výskyt viru či jiných infekčních agens. 

Jedním z celé řady zásadních opatření by mělo být rozumnější a soucitnější posuzovaní našeho zacházení se zvířaty a s tím spojená akce.

Někdo by mohl říci, že není příliš citlivé zdůrazňovat lidskou odpovědnost za současnou pandemii, zatímco stále ještě probíhá. Není nesprávné nechat nás vymáchat si kolektivní nos v téhle šlamastice, kterou jsme si sami způsobili? Tyto obavy však nejsou na místě. Dřívější varování před riziky naší činnosti z dob menší paniky nebyla vůbec vyslyšena. Je samozřejmě možné, že i když jsme na okamžik procitli, brzy zapomeneme vše, co jsme se naučili. Už se to stalo mnohokrát. Vzhledem k mimořádné důležitosti toho, oč zde jde, je lepší trochu si zariskovat s případnou necitlivostí, namísto abychom si nechali uniknout příležitost povzbudit pozitivní změnu. V sázce jsou milióny životů a prevence obrovského utrpení.

Zdroje:

Anglický originál článku vyšel v The New York Times a je možné ho nalézt zde. Český překlad Davida Černého je uveřejněný se souhlasem prof. Benatara.