Vyhubí nás pandemie?

Vyhubí nás pandemie?

Současná pandemie má více než 240.000 přímých obětí. Tím myslím, že více než 240.000 lidí podlehlo infekci virem SARS-CoV-2 způsobujícím onemocnění COVID-19. Jistě to není konečné číslo, musíme počítat také s oběťmi nepřímými, lidmi, kteří zemřou v důsledku pandemie, například proto, že kvůli žalu ze ztráty blízkých, zaměstnání či živnosti spáchají sebevraždu. A nezapomínejme na ekonomické problémy, jež přísná opatření přinesou globální ekonomice a jednotlivým státům; i ty se projeví masivním utrpením všech zasažených lidí. Přes všechny tyto problémy to však nevypadá, že by současná pandemie mohla ohrozit lidstvo jako takové a jeho dlouhodobý potenciál rozvojet. Mohlo by tomu být jinak v případě jiné pandemie?

Tuto důležitou otázku si klade oxfordský filosof Toby Ord ve své nové knize The Precipice. Existential Risks and the Future of Humanity (Propast. Existenční rizika a budoucnost lidstva), jež vyšla v roce 2020 v nakladatelství Bloomsbury.

Lidstvo se ve svých dějinách s pandemiemi již setkalo a navzdory obrovskému počtu obětí z nich vyšlo vítězně.

Příkladem může být černá smrt, epidemie moru, způsobená bakterií Yersinia pestis, jež se ze střední Asie dostala v roce 1347 do Evropy a během šesti let si podmanila celý kontinent. Tato choroba s děsivými symptomy vyhubila mezi jednou čtvrtinou a polovinou evropské populace a celosvětově jí podlehlo mezi 5-15 % všech žijících lidí. Španělské chřipce, jejíž pandemie propukla v roce 1918 a trvala až do roku 1920, podlehlo mezi 3-6 % světové populace, což v absolutních číslech znamená něco mezi 17-100 milióny obětí. Třebaže jsou tato čísla hrozivá, pandemie španělské chřipky neohrozila přežití lidského druhu, nevedla ke zhroucení civilizace a nepotlačila náš potenciál k dalšímu, ve 20. století dokonce překotnému, rozvoji.

Od té doby se však leccos změnilo. 

Mnohé choroby mají původ v živočiších; jejich původcům se podařilo překonat mezidruhovou bariéru a přeskočit na člověka.

Platí to například pro tak vážné choroby, jakými je AIDS (šimpanzi), Ebola (netopýři), SARS (zřejmě netopýři), chřipka (obvykle ptáci a prasata) a také současnou chorobu COVID-19: virus SARS-CoV-2 pochází s největší pravděpodobností z netopýrů. V současné době jsou nejčastěji v podmínkách velkochovů chovány téměř 2 miliardy drůbeže, 1,4 miliardy hovězího dobytka a téměř miliarda prasat. Jejich celková hmotnost je vyšší než hmotnost lidské populace a všech divoce žijících zvířat. Zvířata jsou chována v nevhodných podmínkách; nevhodných pro jejich dobrý život a v nevhodných hygienických podmínkách.

To vše zvyšuje riziko, že se nějaký patogen začne masivně šířit, mutovat, a nakonec najde způsob, jak infikovat člověka.

Druhým problémem je masivní nárůst lidské populace. Během 20. století narostl počet lidí z 1,65 miliardy na 6 miliard. A růst byl velmi rychlý: první miliardy jsme sice dosáhli během celých lidských dějin až do 18. století, další v průběhu 130 let, k dalším miliardám jsme se však dopracovali během 30, 15 a 13 let. V současné je nás téměř 8 miliard. Tyto dva faktory – hustá lidská populace a velké množství zvířat chovaných v nevhodných podmínkách – podle Orda způsobí, že pandemie budou častější, budou se šířit rychleji a infikují větší počet lidí.

Jenže je tu ještě třetí problém, který Ord nezmiňuje. Oba dva faktory představují podmínky, s nimiž je ve snaze o prevenci vzniku a šíření budoucích pandemií velmi obtížné bojovat. Je to dáno i tím, čemu kanadský morální filosof Wayne Sumner říká hyperinflace práv. Čím více máme a čím více můžeme, tím více si takřka automaticky na to všechno nárokujeme práva; výsledkem jsou rostoucí seznamy práv a s nimi spojený pocit, že nás o tato práva nikdo nesmí připravit. Mnozí lidé se domnívají, že mají právo jíst maso (s tím je spojené jiné přesvědčení, totiž že zvířata a příroda žádná práva nemají), prakticky všichni si myslí, že máme právo mít tolik dětí, kolik jen chceme.

Výsledkem je to, že řešíme pouze aktuální problémy, jakou je současná pandemie, málo se však zaměřujeme na prevenci jejich vzniku a šíření.

Jsme ochotní dočasně se vzdát některých práv, protože tady a teď umírají lidé trpící COVID-19 (a jednou z obětí bychom mohli být i my sami). Těžko bychom se asi smiřovali s tím, že bychom se museli nějak omezovat, abychom se my či naši potomci nemuseli opět vzdávat nějakých práv, možná i v míře mnohem větší. Tento paradox (vzdání se práv dnes, abychom se nemuseli vzdávat práv zítra) má jediné východisko. Musíme přestat nahlížet na sebe a svět pouze v optice práv a vpustit do našeho každodenního diskurzu také povinnosti. Povinnosti nemáme jen vůči sobě, našim blízkým a dalším lidem, ale také vůči živé přírodě a budoucím generacím. 

Budeme-li postupovat v nastoupené cestě, připravíme jim takové životní podmínky, v nichž se patogenům bude dobře dařit a riziko vzniku pandemie bude nemalé.

Přesto přes všechno se však nezdá, že by přírodní pandemie měly potenciál vyhubit celé lidstvo či ho uvrhnout do podmínek, jež zabrání rozvoji jeho potenciálu. Větší rizika jsou podle Orda spojena s biomedicínským výzkumem, zvláště s tzv. gain-of-function experimenty. Příkladem může být výzkum holandského virologa Rona Fouchiera s H5N1 kmenem ptačí chřipky z roku 2012. Jedná se o smrtící patogen, jehož smrtnost se odhaduje na 60 %, tj. dokáže zahubit 60 % všech infikovaných jedinců. Naštěstí pro nás se nedokáže šířit z člověka na člověka, Fouchier mu však v sérii jednoduchých experimentů pomohl tuto vlastnost získat; kdyby vir unikl z laboratoře, následky by byly katastrofální.

Experimenty s nebezpečnými patogeny probíhají v laboratořích s přísným zabezpečením, nejvyšším stupněm zabezpečení disponují laboratoře označené jako BSL-4 (biosafety level 4). Tímto označením disponovala i laboratoř v čínském Wu-chanu, na jehož mokrém trhu pravděpodobně došlo k přeskoku viru SARS-CoV-2 z netopýra na člověka. Jenže ani tak vysoké zabezpečení nezaručuje, že žádný nebezpečný patogen neunikne. Například ve Velké Británii unikly v roce 2001 z přísně zabezpečené laboratoře viry způsobující slintavku a kulhavku. Šest miliónů zvířat muselo být zabito ve snaze zabránit dalšímu šíření této nebezpečné choroby, škody se vyšplhaly na neuvěřitelných 8 miliard liber. O pár let později však došlo k dalšímu úniku těchto patogenů z laboratoře, jíž však byla po sérii vyšetřování obnovena licence k rizikovému výzkumu – a o pár týdnů později z ní unikl znovu. Další příklady uniklých patogenů zahrnují antrax, pravé neštovice či králičí kalicivirus, zatím bez katastrofálních důsledků. To ale může být jen otázkou času.

Únik nebezpečného patogenu z přísně střežené laboratoře je důsledkem nějaké nezamýšlené tragické chyby. Drobné mikroorganismy jako jsou viry či bakterie je však možné využívat také jako zbraně. Je známo, že ve 20. století 15 zemí rozvíjelo programy vývoje biologických zbraní. V čele tohoto závodu ve zbrojení stál Sovětský svaz, který disponoval desítkami tajných laboratoří zaměstnávajících kolem devíti tisíc vědců, kteří se snažili přeměnit nebezpečné patogeny – antrax, virus pravých neštovic či původce tularémie – na biologické zbraně. I z těchto laboratoří došlo k únikům, např. v roce 1971 viru pravých neštovic či v roce 1979 antraxu. 

Kdyby došlo k jejich nasazení jako zbraní, mohly by být důsledky pro lidstvo katastrofální.

Jak moc velkým rizikem tedy pandemie pro lidstvo jsou? Ord odhaduje, že v příštích sto letech je riziko vzniku vážné přírodní pandemie existenčně ohrožující lidstvo 1: 10000, což se může zdát málo. Musíme si ale uvědomit, že přírodní pandemie jsou částečně antropogenní, tj. na jejich vzniku a šíření se podílíme my sami – právě tím, že nevhodnými podmínkami ve velkochovech a jinde poskytujeme živnou půdu pro šíření a mutace patogenů, a samozřejmě také tím, že je nás příliš mnoho a hustota naší populace společně s globalizací současného světa umožňují rychlé a obtížně kontrolovatelné šíření chorob. 

Pokud se tyto podmínky nezmění, může šance na vznik devastující pandemie růst.

Pandemii však můžeme způsobit sami, buď neúmyslně – nebezpečný, možná i experimentálně pozměněný patogen může uniknout z přísně střežené laboratoře, nebo bude rozšířený jako zbraň, ať už teroristy či nějakým zoufalým a nezodpovědným státem. Ord dochází k závěru, že pravděpodobnost vzniku takové pandemie v příštích sto letech je 1: 30; to není vůbec málo. A důsledky by byly katastrofální.

Můžeme se samozřejmě snažit, abychom tato rizika snížili na nejnižší možnou míru, moc velké naděje si ale nedělám. U přírodních pandemií bychom museli příliš zasáhnout do toho, co považujeme za svá práva: práva na to, jíst na co máme chuť, práva na to mít tolik potomků, kolik jen chceme. A snížení vzniku neúmyslných či úmyslných pandemií by zase vyžadovalo širokou mezinárodní spolupráci, přísné požadavky na transparentnost výzkumu a jeho regulaci. I kdyby většina států světa přistoupila na příslušné dohody (jakou je například Úmluva o zákazu biologických zbraní z roku 1972), stačil by jeden jediný, který by ve vývoji pokračoval nadále a nějaký patogen by unikl omylem či by šířený úmyslně.

I když se nám tedy může zdát pravděpodobnost vzniku ničivé pandemie nepříliš vysoká, jednalo by se o událost takového rozměru, že musíme udělat vše proto, abychom toto riziko minimalizovali. Pravděpodobnost zásahu naší planety asteroidem či kometou se v příštích 100 letech odhaduje na pouhých 1: 1000000, přesto se na tuto možnost musíme intenzivně připravovat. Ve hře je totiž příliš mnoho. To samé platí pro pandemie, riziko jejichž propuknutí můžeme ovlivnit snáz než náraz asteroidem. 

V první řadě bychom se měli začít zamýšlet nad tím, co jsme ochotni obětovat dnes, abychom si ušetřili smrt a utrpení zítra.