Práva bez povinnosti jsou nebezpečná

Práva bez povinnosti jsou nebezpečná

Evropa, severní Amerika a některé další části světa se těší nebývalému blahobytu. Netrvá příliš dlouho, ale zvykli jsme si na něj a nárokujeme si jej. Je samozřejmostí cestovat po celé Zemi, každou chvíli si pořizujeme nový mobilní telefon a jiné vymoženosti moderní techniky, komunikační technologie jsou nevyčerpatelným zdrojem informací (i balastu) a biomedicína dokáže léčit stále více nemocí.


Někteří věří, že jsme na prahu zdokonalování lidských bytostí, jež umožní překonat meze křehkých biologických těl a pomalých myslí. Vezeme se na růstu konzumu a očekáváme, že bude stále lépe. S tímto vývojem je spojena hyperinflace lidských práv. Stále nová se rodí z touhy mít, zažít a smět více.

 V pozadí narůstajících seznamů, či spíše domnělých práv nehledejme systematickou teorii či racionální reflexi, ale projev více či méně kolektivní vůle v prostředí relativně snadné dostupnosti zdrojů.

Tento blahobyt však není spjatý s rozumnou správou lidské společnosti, přírody a Země. Pro samá práva se zapomíná na neméně důležité povinnosti. Současná pandemie choroby covid-19 může leccos z toho připomenout, může ale jít o lekce, na něž rychle zapomeneme. Nezmíním všechny oblasti, jež bychom v důsledku dočasné ztráty slepoty umožněné pandemií mohli nahlédnout realističtěji. Soustředím se jen na dvě varování, jež současně představují pobídku ke kritickému přehodnocení našich jistot, postojů a způsobů uvažování.

Exaltovaný slovník lidských práv proniká do všech oblastí lidské společnosti, většinou však nepřekračuje její hranice. K Zemi, ke všemu dobrému, co poskytuje, a k ostatním živým bytostem se chováme jako piráti snažící se co nejrychleji vyplenit potápějící se dobytou loď. Není to nadsazená metafora – miliardy zvířat trpí v otřesných podmínkách, přírodní zdroje ubývají a nejsou spravedlivě distribuované, klima se rychle mění, ovzduší, voda a půda jsou stále znečištěnější, vymírají desítky rostlinných a živočišných druhů.

Je pozoruhodné, že hyperinflace práv zůstává uzavřená v lidské sféře, a nerozšiřuje se za její hranice. Moderní etika, akademická teorie morálního chování, sice dávno není antropocentrická a zdůrazňuje nutnost přizvat do morálního společenství i další živočišné druhy a vlastně celou přírodu, ale morálka, skutečná morální praxe lidí, pravidla, jimiž žijeme, stále antropocentrická je. A není velká naděje, že by se v dohledné době podstatně změnila.

Možná to však může, třeba částečně, změnit pandemie viru SARS-CoV-2, již padají za oběť desítky tisíc lidí a jejíž konec je v nedohlednu. 

Do jisté míry totiž lze říct, že vznikla, protože morální ohledy připouštíme jen vůči lidem.

Na jednom z takzvaných mokrých trhů v čínském Wu-chanu byla totiž narušena mezidruhová bariéra – virus přeskočil z nějakého zvířete (možná netopýra, možná luskouna) na člověka a začal se rychle šířit po celém světě.

Podmínky, jež umožnily pandemii, působí i velké utrpení, jak upozornil jihoafrický filozof David Benatar. Zacházení se zvířaty v Číně je kruté a odporné – jsou často v malých klecích, v nichž namačkaná jedno na druhé čekají, až budou přímo na místě usmrcena, vyvržena a prodána. Jejich utrpení na mokrých trzích je nesmírné, ale reálné. A prostředí, kde se potkávají divoká a domácí zvířata a jejich krev, výkaly a střeva skrápějí ulice a prodejní pulty, je ideální pro šíření nebezpečných patogenů a jejich „přeskok“ na lidi.

Pandemie covid-19 může pomoci zahlédnout něco, co jsme měli neustále před sebou. Pochybuji však, že ke změně postoje postačí, uvědomíme-li si zvířecí utrpení. Lidská práva jsou totiž za všech okolností na prvním místě – pokud jsme vůbec schopni přiznat nějaká práva i jiným bytostem. Podobně kruté (zřejmě nikoli stejně nehygienické) podmínky totiž panují nejen v Číně, ale i v Evropě či v severní Americe – v nejbližším velkochovu. Lekce, kterou pandemie uděluje, je však hlubší.

Milosrdnější postoj ke zvířatům je rozumný a v našem nejlepším zájmu, neboť může pomoci vyvarovat se příštích pandemií.

Stačí málo – chovat zvířata v dobrých podmínkách, v nichž mohou prosperovat a prožít lepší život. Řečeno jinak, musíme zvířatům přiznat aspoň nějaká práva, byť z čistě pragmatických důvodů. Je to racionální postoj, protože umožní vyhnout se velkým problémům, moudrý, protože se k vnímavým tvorům budeme chovat citlivě a správně, a prozíravý, protože tím budeme chránit sebe.

Čistá voda, půda a vzduch, pestrá skladba ekosystémů, stabilní klima a rozumné a spravedlivé využívání přírodních zdrojů je v našem zájmu stejně jako zlepšení životních podmínek zvířat. Nechceme-li se nechat přesvědčit argumentem, že krása přírody je hodnotou sama o sobě jako celý živý svět, možná správným směrem postrčí současná pandemie. Je to jednoduché – Země poskytuje životní podmínky všem. 

Je tedy v zájmu všech, aby se k ní nechovali jako loupeživí piráti, ale jako rozumní a moudří správci.

Tento argument lze posílit uvědoměním, že máme morální závazky i vůči budoucím generacím. Opravdu jim chceme přenechat svět, v němž budou trpět podobně jako dnes zvířata ve velkochovech? Budeme-li pokračovat v nastoupeném směru inflace lidských práv a ignorování povinností, změní tato destruktivní činnost Zemi v dohledné době – v řádu pouhých desetiletí – v nestabilní, špinavé či přímo toxické místo. Mnozí budou trpět a další zemřou. To není spekulace, ale realistický odhad.

V době pandemie si dokážeme uvědomit své povinnosti vůči druhým, dokonce i vůči naprostým cizincům – nosíme roušky, dezinfikujeme si ruce, udržujeme bezpečné vzdálenosti. Povinnosti však neskončí s jejím ústupem, ale pokračují do budoucnosti. A pokud se z aktuálních událostí nepoučíme, možná překonáme současnou krizi, jen aby nás zaskočila následující katastrofa.

Pandemie SARS-CoV-2 může varovat i před dalšími problémy. Společnost blahobytu je živnou půdou pro lidská práva. Je snadné je respektovat a vymýšlet další, dokud máme zdroje, ale zkušenosti z velmi zasažených zemí ukazují, že jakmile skončí dostatek, mohou práva ustoupit do pozadí. Stačí nedostatek plicních ventilátorů a právo na lékařskou péči začne klopýtat. Můžete tvrdit, že ho máte, ale ventilátor nedostanete, pokud je jich omezené množství, a někdo jiný má větší šanci na přežití.

Budeme-li pokračovat po nastoupené cestě, blahobyt skončí. 

Změny klimatu povedou k obrovským výkyvům počasí, mnohé oblasti budou zaplaveny, zatímco jinde bude voda chybět. Přidáme-li k tomu rychlé vymírání živočišných druhů, znečišťování zásob podzemní vody a další faktory, nejsou vyhlídky příznivé. Nedostatek zdrojů, vody, půdy, potravin, masová migrace a z toho vyplývající lokální i globální konflikty vytvoří podmínky, v nichž současná extenzivní práva nejen nebude možné nárokovat, ale možná ztratí smysl.

Nebude-li jídlo a voda, bude nutné populaci limitovat, což například znamená drastickou kontrolu porodnosti, infanticidu, či přidělování potravy jen těm, kdo mohou být společnosti prospěšní. Dnes se děsíme diskriminace na základě věku, můžeme se však dožít, že staří a „neproduktivní“ nedostanou najíst a napít.

Za současné pandemie jsou některá práva omezena, respektive převážena důležitějšími ohledy, jako je ochrana veřejného zdraví. Měli bychom to pochopit jako varování, že pokud nezměníme postoje, mohou nastat okolnosti, jež nás donutí potlačit práva mnohem razantněji. Současně se ukazuje, že stojíme před jedním velkým problémem a nepříjemným paradoxem.

Problém spočívá v tom, že politici chtějí být zvoleni, proto musejí vycházet vstříc voličům. K razantním opatřením tudíž přistupují, až když je k tomu donutí okolnosti, přičemž mohou počítat s tím, že i voliči uznají nutnost změny. Místo abychom se soustředili na prevenci – například snížili konzumaci masa, zlidštili podmínky zvířat ve velkochovech, chovali se ekologicky –, řešíme až bezprostředně naléhavé problémy.

Prevence nám nevoní, protože se vezeme na vlně konzumu a blahobytu; a když nevoní voličům, neodváží se ji prosazovat ani politici. 

Obrazně řečeno, hasíme požáry, místo abychom jim předem zabránili.

Jenže hoří-li les, stojí nás to mnohem více, než kdybychom požáru předešli. Pak je tu paradox – abychom zabránili, že v budoucnosti budeme drasticky eliminovat lidská práva, musíme již v přítomnosti některá omezit.

Jedním z takových „práv“ je na potomstvo. (Uvozovky upozorňují na možnost, že toto právo je možná jen domnělé, ale tuto otázku ponechám stranou.) Snížení počtu lidí na Zemi je nutnou podmínkou snesitelné budoucnosti pro ty, kdo přijdou po nás. Budoucím generacím jsme uškodili již víc než dost. Je-li nutnou podmínkou pro respekt k lidským právům v budoucnosti, že některá budou omezena v přítomnosti, pak se zdá zřejmé, že bychom je měli omezit.

Řečeno jinak, povinná kontrola porodnosti se jeví morálně přijatelnou, ne-li nutnou podmínkou pokračování přijatelného života i ve střednědobém výhledu.

Pandemie choroby covid-19 může rozšířit obzory a poskytnout vodítka pro nový přístup. Uvědomíme-li si, že mnoho problémů, jimž čelíme a budeme čelit, si způsobujeme sami, budeme je schopní efektivněji řešit. Třeba pak dospějeme k závěru, že údajné právo konzumovat stále více masa, jehož vynucování vede k utrpení bezpočtu živočišných druhů, je pouze iluzorní.

Pokud nahlédneme, že kontrola porodnosti je podmínkou snesitelné budoucnosti, nebudeme ji třeba považovat za omezení, nýbrž za povinnost vůči ostatním včetně příslušníků budoucích generací a vůči přírodě.

Doufejme, že pandemie bude mít kromě obětí na životech a ekonomických škod i pozitivní dopady, změnu postojů, návyků a myšlenkových schémat.


Zdroje:

Původně vyšlo na České pozici.