Nová kniha o covid-19

Nová kniha o covid-19

Právní a etické problémy současné koronakrize

Ústav státu a práva AV ČR dnes publikoval knihu, která se zaměřuje na etické a teoretickoprávní aspekty současné koronakrize. Tento článek obsahuje předmluva ke knize z pera Michala Šejvla a odkaz, na kterém je možné si knihu zdarma stáhnout.

Texty pracovníků Ústavu státu a práva, které jsou shromážděny v této knize, mají svůj základ v rozhovoru, který spolu (na dálku) začali v polovině dubna vést Petr Agha a Michal Šejvl na téma současné krize vyvolané pandemií viru SARS-CoV-2 (ať už ji budeme nazývat koronakrizí, pandemickou krizí či jinak). Protože postupně oběma z nich přestal „formát“ rozhovoru vyhovovat (tak, jak rozhovor „košatěl“, začaly se v něm objevovat nové a nové aspekty a problémy, které by si zasloužily hlubší propracování), rozhodli se jednak připravit vlastní samostatné texty, jednak přizvat k reflexi současné krize i ostatní kolegy, kteří si také sami vybrali ty problémy, jež je dle jejich názoru důležité rozpracovat, příp. i nabídnout možnosti jejich řešení. Z tohoto důvodu všechny texty, které zde předkládáme, toho mají na první pohled společného méně než toho, co je spojuje. Většinu lze zařadit do „proudu“ psaní, které je typické pro současnou analytickou filozofii, ale jsou mezi nimi i takové, které vycházejí z odlišné filozofické tradice, kterou by bylo možné označit za kritickou či „postmoderní“ (pokud toto označení ještě vůbec o něčem vypovídá). Zabývají se právními otázkami (právní stát, lidská práva, diskriminace, satisfakce), ale nejde o texty právnické, takže čtenář by měl být „varován“ již teď, že problémy českého pozitivního práva (ať již ústavního či občanského) se zde rozhodně neřeší. Odlišují se stylem (od esejů až po vědecká pojednání), délkou, propracovaností argumentace, strukturací úvahy atd., což lze vysvětlit jednak individuálními tematickými zaměřeními autorů, jednak krátkým časem, který jednotliví autoři měli k jejich zpracování. Co je tedy „drží pohromadě“ v jediné knize, s výjimkou události koronakrize, na niž reagují?

Především to, že všechny se nakonec věnují tomu, co by se snad dalo pracovně nazvat „kompetitivní“ situací, protože právě v této krizi se ukazuje, že mnohá řešení, která v boji s pandemií používáme, jsou z různých hledisek špatná (protože boj s pandemií zřejmě vyžaduje použití nástrojů, o nichž jsme si mysleli, že již snad patří spíše do té „temnější“ části naší historie či rovnou do dystopických úvah) a v konečném důsledku jde především o to, aby byla špatná co nejméně. Jak velká omezení našich lidských práv, právního státu či liberální demokracie nebo jak velká „ochromení“ ekonomického života máme snést, aby byly zachráněny ohrožené lidské životy? Jak se rozhodovat při alokaci životně důležitých omezených zdrojů? Za co máme koho „kompenzovat“ či poskytovat mu „satisfakci“? Jaké analytické (či jiné myšlenkové) nástroje máme používat při takovém rozhodování? Na jaké aspekty bychom neměli zapomínat? To jsou jen některé otázky, jimž se tato kniha věnuje. Právě proto, že jde o řešení „kompetitivních“ situací, je zřejmé, že někdo z takového rozhodování vzejde jako „vítěz“ a někdo jako „poražený“, čímž lze vysvětlit i název knihy (jehož autorkou je Jana Kokešová), i když by bylo spíše na místě hovořit o tom, kdo je (zatím) „poražen“ více a kdo méně.

Knihu otevírají dva v podstatě esejistické texty, které se snaží (každý jinak) nějak pojmově uchopit současnou krizi jako jistou aktuální událost v širším kontextu. Zatímco Michal Šejvl se ve svém textu věnuje zejména dopadům na koncept lidských práv, Petr Agha se zaměřil na širší rámec liberální demokracie jako takové. Šejvl používá pojem bezpečnosti rozpracovaný Frédéricem Grosem jako vhodný kontext současné krize (což mu mj. umožňuje „navrátit“ koncept policie do současného diskursu, když opatření přijatá vládou v současné krizi charakterizuje jako policejní opatření) a dále se pokouší o aplikaci „testu“ proporcionality na omezení svobody pohybu a shromažďování – s výsledkem, který podle něj do velké míry ukazuje na diskreci v použití těchto opatření, což možná přináší jisté pochybnosti o proporcionalitě jakožto klíčové součásti dominantního lidskoprávního „instrumentária“. Na závěr se pak snaží o jistou první reflexi toho, jak se v současné krizi snad proměnilo naše chápání lidských práv: Stát se stal „zachráncem“ našich životů a lidská práva (kterými jsme se před „nebezpečným“ státem především chránili) se proměnila na jeden ze „zdrojů“ rizika. Vnímáno optikou vztahu „vítězové a poražení“ se tak mnohá naše lidská práva (především svoboda pohybu a shromažďování) stala dočasnými „poraženými“, přičemž nad onou dočasností se dle Šejvla nejspíše vznáší znepokojivý otazník, který vyplývá především ze vzniku nových „chytrých“ (tedy i vybavených umělou inteligencí) nástrojů, jež budou moci být použity v budoucnu bez ohledu na to, zda to bude v krizové situaci či mimo ni.

Když Petr Agha uvažuje o tom, jak současná krize proměnila podobu liberální demokracie, věnuje se nejen tomu, že jistá absence demokratické legitimity je stále častější (s tím, jak postupuje proces globalizace) a expertní rozhodování nahrazuje to demokratické, ale především tomu, že současná krize není jistou výjimečnou událostí, ale spíše jen další novou „trhlinou“ liberální demokracie, dalším „krokem“ ve stejném trendu její „eroze“. Z této perspektivy je pak výjimečný stav (v poslední době tematizovaný především Giorgio Agambenem) opravdu něčím, co vykazuje dlouhodobou tendenci, a stává se tak (podobně jako starořecký farmakon v Derridově interpretaci) lékem i jedem současně. V tomto kontextu je pak jedním z největších nebezpečí to, že se posiluje myšlenka, že liberální demokracie jako režim nefunguje, což může mít samozřejmě závažné politické i právní důsledky. Na rozdíl od Šejvla Agha daleko radikálněji pochybuje o tom, že by se legalita a proporcionalita opatření přijímaných v současné krizi měly stát klíčovými nástroji diskursu o lidských právech a právním státu. Stane tedy na straně „poražených“ i liberální demokracie jako taková a „vítězem“ bude „vláda expertů“ v nějaké příští „reinkarnaci“ výjimečného stavu?

S dalším textem Tomáše Sobka již vstupujeme do diskursu analytické filozofie. Jeho text se nevěnuje současné krizi jako takové, ale spíš etickým teoriím, jak bychom podobné krize měli řešit. Mezi takovými teoriemi se na prvním místě nabízí utilitarismus, který ale nerespektuje to, co Rawls označil jako oddělenost osob. Utilitarismus totiž sčítá užitky různých osob, jako by to byla jedna osoba, což může snadno vést k obětování jednotlivce v zájmu většiny. Sobek proto volí perspektivu kontraktualismu, podle kterého je politické opatření správné jen tehdy, když jej žádná osoba nemůže rozumně odmítnout. Představme si, že vláda přemýšlí, zda má zrušit opatření přijatá v krizi podobné té současné. Určitě existuje podnikatel, pro kterého by zachování těchto opatření znamenalo jistotu velké ekonomické ztráty. Ale na druhé straně určitě existuje důchodce, pro kterého zrušení těchto opatření znamená, že je v sázce jeho život. Takže stojí námitka proti námitce, a kontraktualista si klade otázku, která z nich je silnější. Jenomže jak přesně máme chápat druhou námitku? Máme dvě možnosti. Z ex ante hlediska může kterýkoli konkrétní důchodce vznést námitku, že zrušení opatření zvyšuje pravděpodobnost, že zemře na virus. Z ex post hlediska je prakticky jisté, že v důsledku zrušení opatření někdo zemře. A tento někdo, jehož identitu zatím neznáme, má námitku, že je obětí zrušení opatření. Sobek argumentuje, že kontraktualismus se dostává do potíží, ať už si zvolíme ex ante nebo ex post hledisko. Buď nabízí řešení, která jsou v hrubém rozporu s morálními intuicemi, anebo sklouzává k řešením, která se nápadně podobají utilitarismu. V závěru svého textu se Sobek věnuje tzv. principu předběžné opatrnosti. Jestliže máme indicie o hrozící katastrofě (např. smrtící pandemie), ale chybí nám přesnější informace, měli bychom preferovat domněnku, že katastrofa hrozí, před domněnkou, že nehrozí. Omyl ve druhém případě by totiž měl horší důsledky než omyl v prvním případě. Jenomže minimální hranice rizika k aktivaci předběžné opatrnosti je relativní k individuálním zájmům. Co je pro někoho riziko, které si už vyžaduje nějaké opatření, to je pro druhého jen zanedbatelným, resp. přijatelným rizikem. A proto je těžké definovat takovou veřejnou politiku předběžné opatrnosti, která vhodně zohlední všechny protichůdné zájmy ve společnosti. Nakonec nejde ani tak o to, kdo bude „vítěz“ a kdo „poražený“, ale pouze o to, abychom nikoho „neodepisovali předem“, abychom dopředu neignorovali ničí námitky.

Texty Jany Kokešové a Davida Černého, jimiž je tato kniha zakončena, se již věnují dvěma konkrétním problémům, které současná koronakrize vyvolala – problému morálního práva podnikatelů na určitou míru satisfakce za státní opatření, která tak podstatně zasáhla do jejich podnikání, a problému toho, zda dochází k diskriminaci na základě věku, když nějaký vzácný přístroj či léčbu poskytneme mladšímu pacientovi, když mladší i starší pacient mají stejnou prognózu přežití. Kokešová vychází vlastně z kantovské perspektivy, která odmítá instrumentalizaci člověka, a tak by se na první pohled zdálo, že když bude stát podnikatelům nahrazovat jejich újmy (za uzavření provozoven apod.), bude je odškodňovat proto, že z nich učinil nástroje v „boji“ s pandemií. Jenže tak jednoduchá situace podle autorky není, protože pandemie nedopadla pouze na zvláště ohrožené rizikové skupiny obyvatel (např. staré lidi, ty, co trpí cukrovkou či onkologickým onemocněním apod.), ale dopadla na stát chápaný jako celek všech občanů, a proto se podnikatelé nemohli stát nástrojem, pomocí něhož byly ochráněny rizikové skupiny, a jednání státu je tak oprávněné, pokud zvolil takové řešení, které mělo podle všeho způsobit menší újmu. Proto stát není za škodu způsobenou podnikatelům odpovědný, nicméně by jim měl poskytnout jistou satisfakci, aby byly opět narovnány vztahy mezi podnikateli, kteří utrpěli újmu, a ostatními občany. Podnikatele tedy nemůžeme jaksi „automaticky“ chápat jako „poražené“ a rizikové skupiny jako „vítěze“ – spíše se máme soustředit na opětovné narovnání vztahů mezi nimi.

David Černý ve svém textu, který je argumentačně nejspíše nejpropracovanější a nejvíce naplňuje „ideál“ analytické filozofie, v podstatě podává extenzivní ospravedlnění svého názoru, který v současné krizi zastával a zastává mj. i v médiích a za který byl velmi často kritizován, totiž názoru, že alokace vzácných zdrojů či léčby by měla probíhat i v závislosti na věku (za podmínky, že starší i mladší pacient mají stejnou prognózu přežití a že nelze zachránit oba). To zejména pro právníky představuje něco zásadně nepřijatelného, když je diskriminace na základě věku pozitivním právem zakázaná (ledaže by šlo o oprávněnou diskriminaci, kdyby byla proporcionální). Netřeba zde rekonstruovat celou podrobnou autorovu argumentaci, spíše bych zdůraznil jeden obecnější moment, na nějž Černého analytická práce poukázala: Problém diskriminace nespočívá v tom, že s někým zacházíme jinak na základě určitého kritéria, ale v samotné relevanci tohoto kritéria, které nejspíše nemůžeme určit jako zakázané jaksi „natvrdo“, ale spíše o něm uvažovat v závislosti na nějaké teorii, kterou budeme používat – přičemž Černý se snaží obhájit tuto relevanci jako míru špatnosti smrti. „Vítěz“, který přežije, tak získal oproti „poraženému“ jisté dobro (život) právě proto, že míra špatnosti smrti u něj byla vyšší, než u „poraženého“ (samozřejmě za předpokladu, že nebylo možné zachránit oba – v tom šlo o „kompetitivní“ situaci – a že oba měli stejnou prognózu přežití).

Snad tato předmluva příliš nedezinterpretovala texty mých kolegů a snad také ukázala jisté tematické „překrývání“ všech textů, které by se snad dalo popsat jako zvláštní případ známé Wittgensteinovy „rodinné podobnosti“ – tematicky se totiž nepřekrývají všechny texty, ale jeden text se tematicky překrývá v něčem s jiným, další text v něčem jiném zase s jiným textem apod. Všechny texty také otevírají mnohé otázky, jejichž podrobnější rozpracování autoři pravděpodobně ještě provedou, ať již se to bude týkat lidských práv, liberální demokracie, proporcionality, diskriminace, kolektivního jednání a odpovědnosti za ně nebo samotných etických teorií (kontraktualismus či utilitarismus). Možná by někdo mohl říci, že autoři měli počkat, až bude jejich reflexe propracovanější a snad i hlubší. Ale rozhodli se publikovat své texty (více či méně propracované) již nyní, protože „kdo rychle dává, dvakrát dává.“ Pokud tyto texty tedy vzbudí ve čtenářích kritické reakce, je to dobře, protože právě v diskusi s kritiky se tříbí argumenty. Na závěr bych ještě rád velmi poděkoval všem autorům, že své texty dovedli připravit v takřka „šibeničním“ termínu a dokonce si je mnozí z nich stihli i vzájemně „okomentovat“. Velký dík také patří oběma recenzentům, kteří také mnohdy přispěli cennými podněty a také to zvládli ve velmi krátkém čase. Také bych rád poznamenal, že tyto texty byly ve svých finálních podobách odevzdány 12. května 2020, a nemohou tedy nijak reflektovat to, co nás v nejbližší době ještě čeká a co bude možná až „nesnesitelně“ zajímavé.


Zdroje:

Kniha lze stáhnout zde.