Alokace vzácných zdrojů a diskriminace

Alokace vzácných zdrojů a diskriminace

1. díl: Co je to diskriminace?

Pandemie, jakou je ta, jíž v současné době čelíme, přináší nové problémy či vyzdvihuje do popředí staré, které získávají mimořádnou naléhavost. Jedním z důležitých témat, s nimiž se musí potýkat lékaři, etici a odborníci na právo, je alokace vzácných zdrojů. Klasické principy lékařské etiky nedávají jednoznačnou odpověď a mohou vést k dilematickým situacím, které lékařům neposkytují dostatečná vodítka pro rozhodování v situaci časové tísně. V některých zemích (dle denního tisku např. v Itálii a Španělsku) se lékaři rozhodli, že nebudou plicní ventilátor (v době pandemie COVID-19 vzácný zdroj zachraňující lidské životy) přidělovat pacientům starším 70 či 80 let. Třebaže je toto kritérium selekce pacientů jasné a umožňuje rychlé rozhodování, zcela pochopitelně vznikají obavy, že se ve skutečnosti jedná o diskriminaci založenou na věku pacientů.

Tato studie si klade za cíl odpovědět na otázku, zda alokace vzácných zdrojů na základě věku představuje vždy a za všech okolností případ diskriminačního jednání. Nejdříve analyzují paradigmatické příklady diskriminace a extrahuji z nich definici přímé diskriminace. Poté se zamýšlím nad tím, zda smrt může být špatná a případně také v jaké míře. A nakonec obracím svou pozornost na analýzu alokace vzácných zdrojů založenou na věku pacientů a s využitím poznatků předchozích analýz odpovídám, že v některých jasně definovaných případech se nejedná o diskriminaci.

Uvědomuji si, že se vydávám do nejistých vod poměrně komplexních problémů. Budu proto rád, když můj příspěvek vzbudí širší diskusi, do níž se zapojí odborníci z více oborů.

Co je to diskriminace?

České slovo „diskriminace“ pochází z latinského substantiva discriminatio, jež se odvozuje ze slovesa discriminare (rozdělovat, odlišovat). V mnoha jazycích si slovesa a podstatná jména pocházející z latinského discriminatio zachovávají neutrální význam, v češtině však podstatným jménem „diskriminace“ nejčastěji myslíme morálně nepřijatelný odlišný přístup k jedincům či skupinám lidských bytostí. Odmítání diskriminace se v hodnotové rovině opírá o představu, že všichni lidé si jsou rovni ve své svobodě a právech, jak explicitně uvádí první článek Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co důstojnosti a práv.“ Z této rovnosti a důstojnosti se odvozuje zákaz diskriminace, vyjádřený hned v následujícím článku téže deklarace:

Každý má všechna práva a všechny svobody stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženského přesvědčení, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Přesvědčení o rovnosti a důstojnosti všech lidí je součástí preambule Ústavy České republiky a nachází explicitní vyjádření rovněž v Listině základních práv a svobod, jež je součástí ústavního řádu České republiky. Článek 3 této Listiny ve svém prvním odstavci obsahuje zákaz diskriminace, který se obsahově shoduje s druhým článkem Všeobecné deklarace. V roce 2008 byl sněmovnou České republiky přijat tzv. Antidiskriminační zákon, který blíže specifikuje jednotlivé formy diskriminace a jednání, jež za diskriminaci považovat nelze. § 2, odst. 3 tohoto zákona definuje přímou diskriminaci následujícím způsobem:

Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru […].

Tato definice poměrně dobře shrnuje základní rysy diskriminačního jednání, přesto se pokusím v následujících řádcích předložit rigoróznější definici diskriminace, která mi umožní odpovědět na otázku, zda je rozlišování na základě věku nutně a ve všech situacích, včetně situací života a smrti, diskriminační.

Nalézt definici určité formy lidského jednání je nesnadný úkol. Koneckonců, nepochybujeme se v oblasti matematiky s jejími jasně definovanými objekty a operacemi, nýbrž ve sféře lidské praxe, jež se svou bohatostí a komplexností vzpírá nějakému preciznímu rozlišování a definičnímu vymezení. Naše vlastní zkušenosti velmi dobře ukazují, že pojem diskriminace má nejasně vymezené hranice a můžeme se ocitnout v situaci, kdy si nebudeme jistí, zda určité jednání diskriminační skutečně je či není. Snadno nalezneme příklady jasných případů diskriminace, stejně snadno ale můžeme od jasných případů postupovat k těm méně jasným až k nejasným. Všichni se asi shodneme na tom, že pokud nějaký zaměstnavatel odmítá zaměstnat lidi s tmavou barvou pleti, jedná se o diskriminaci. Je ale diskriminací, když někdo – X – odmítá chodit na romantické schůzky s lidmi tmavé pleti? Naše intuice budou v tomto případě zřejmě nejisté; na jednu stranu se zdá, že se o diskriminaci nejedná, neboť se pohybujeme v privátní sféře vlastních milostných preferencí, na straně druhé však můžeme být nakloněni názoru, že o jistou formu diskriminace přece jen jde. Koneckonců, X svůj odlišný přístup k lidem zakládá na barvě pleti a také se zdá, že k lidem této barvy pleti přistupuje méně příznivě.

Ve svém hledání obecné definice přímé diskriminace se budu zaměřovat na paradigmatické příklady diskriminace. Uvědomuji si, že se tím vystavuji riziku, že výsledná definice bude pokrývat pouze jakýsi fokální význam diskriminačního jednání a nebude tak zahrnovat jeho okrajovější formy. Myslím si však, že až tak velký problém to není. Podaří-li se mi vystihnout charakteristiky činící jisté formy jednání diskriminací, poskytnu tak i jasný nástroj k diskusi o tom, zda určité jednání představuje diskriminaci, byť jednoznačně nesplňuje všechny definiční prvky tohoto jednání. Lidská praxe je příliš komplexní, než aby se dala svázat všeobecně platnými definicemi, není však uzavřená naší schopnosti porozumění a klasifikace. I když se mi tedy nezdaří předložit definici diskriminace, jež by lidské jednání jednoznačně třídila do dvou disjunktních tříd – diskriminační a nediskriminační – doufám alespoň v to, že nabídnu nástroj umožňující racionální diskusi o hraničních případech.

Paradigmatickým příkladem diskriminace může být rasismus. Příslušník určité rasy jedná s příslušníky jiné rasy či ostatních ras jinak, než jak jedná s příslušníky rasy vlastní. Když tedy například potká někoho s jinou barvou pleti, chová se k němu přezíravě, hrubě či dokonce násilnicky. Rasismus nemusí mít nutně násilnickou podobu; projevem rasismu, jakési zvláštní „benevolentní“ formy, může být zvyk některých Čechů automaticky tykat Vietnamcům. Zajímavou otázkou je, zda rasismus může mít i podobu, která se neprojevuje v jednání, tj. podobu jakéhosi nikdy v praxi neaktualizovaného postoje. Domnívám se, že odpověď je kladná, tj. rasismus nemusí nutně vyústit v jednání. Můžeme tedy rozlišit dispoziční rasismus – tendenci jednat jinak s příslušníky jiné rasy, a rasismus v jednání. Dispoziční rasismus nelze označit za diskriminaci, budu se zde proto zabývat pouze rasismem vyjádřeným v konkrétních formách jednání.

Abych svůj výklad zpřehlednil, budu používat jednoduchou notaci. Aktéry budu označovat jako X, v případě potřeby i jako Y (budu-li hovořit o dvou aktérech), skupinu nějakých lidí vymezených vlastností P jako {P}. I když se budu zaměřovat na skupiny lidí vymezených vlastností P, diskriminační jednání se týká konkrétních lidských bytostí, které v případě potřeby budu označovat malými písmeny ze začátku abecedy. Budu se také držet zavedené zvyklosti a jednání označovat písmeny φ, ψ,...

Vraťme se k rasismu v jednání jako paradigmatickému příkladu diskriminace. Určitý aktér X se k příslušníkům a, b, c, … jiné rasy, kteří náleží do třídy lidí {P} vymezených vlastností P (barvou pleti) chová určitým způsobem φ, který je pro a, b, c, … nějakým způsobem nevýhodný (v terminologii antidiskriminačního zákona zachází s a, b, c… méně příznivě). V této základní charakterizaci diskriminačního jednání můžeme analyticky rozlišit jednotlivé znaky, tvořící obsah definice diskriminace.

Prvním očividným znakem je fakt, že X jedná (činí φ) s členy {P} jinak. Všimněme si, že aby φ bylo příkladem diskriminace, tj. (neoprávněného) rozlišování, nesmí být {P} totožná s třídou všech lidských bytostí bez ohledu na povahu φ. kdyby tedy φ představovalo jednání nevhodné či dokonce nemorální, nejednalo by se o diskriminaci, pokud by se X tímto způsobem choval ke všem lidem. Důležitou součástí této části definice diskriminace je to, že existuje jednání ψ, takové, že X činí ψ, jedná tímto způsobem vůči prvkům {non-P}, tj. všem, kteří nemají vlastnost P, a jednání φ a ψ nějakým způsobem vztažená. Tento vztah nemusí být vztahem kontradikce (pohrdavě – s úctou, krutě – laskavě), postačuje, že φ a podobná jednání vymezují hranici oblasti, do níž ψ nespadá. Jinými slovy, X s lidmi s vlastností P jedná nezdvořile, krutě apod., zároveň takto nejedná s ostatními a jedná s nimi jinak. Jednání ψ nemusí být vždy aktualizované, dokonce mohou nastat situace, že ani aktualizované být nemůže; přesto se jedná o diskriminaci. Představme si, že se X ocitne v prostředí, kde nežijí žádní příslušníci jeho rasy (např. na izolovaném ostrově), přesto jeho odlišné chování k místním domorodcům představuje diskriminaci, byť nemá možnost aktualizovat jednání ψ; plně postačí, že kdyby tuto příležitost měl, jednal by (např. v okamžiku, kdy na ostrov dorazí nějací lidé stejné barvy pleti), současně a především však platí, že se k domorodcům chová hůře.

Druhým znakem definice diskriminace je to, že jednání  musí být důvodem, pro nějž jsou na tom členové {P} v nějakém smyslu hůře. Bližší vyjasnění fráze „být na tom hůře“ je však velmi obtížné. Představme si, že bychom tento pojem interpretovali prostřednictvím prudenciálních hodnot, tj. takových hodnot, které bezprostředně (konečné hodnoty) či zprostředkovaně (instrumentální hodnoty) určují kontury dobrého života členů {P}. Snadno bychom se tak dostali do obtíží v okamžiku, kdy bychom se pokusili blíže určit povahu finálních hodnot, například tak, že bychom přijali hédonismus a určili, že existuje jedna jediná pozitivní konečná hodnota (potěšení) a jediná konečná negativní hodnota (bolest). Představme si, že by se X rozhodl propustit a jen proto, že má jinou barvu pleti. A předpokládejme dále, že a měl nehodu, díky které dostal silné léky tlumící bolest, emoce a celkové emoční naladění. Právě v tomto stavu dostane zprávu o tom, že dostal výpověď, necítí však žádné negativní pocity. V jakém smyslu bychom mohli říci, že jednání X způsobilo, že je na tom a hůře? Mohli bychom se pokusit tento problém vyřešit tak, že bychom upozornili na to, že a sice necítí žádné negativní pocity teď, bude je ale cítit později, až mu odezní aplikované léky. Obávám se však, že by nám tato strategie příliš nepomohla. Představme si, že by a chvilku poté, co obdržel zprávu o vyhazovu ze zaměstnání, dostal zprávu, že vyhrál v loterii obrovskou částku peněz. V okamžiku, kdy odezní efekt léků, je zavalený radostí a nikdy nedojde k tomu, aby mu výpověď způsobila nějakou bolest. Přesto bychom řekli, že Xa diskriminoval, dokonce bychom trvali na tom, že a je na tom v jistém, zatím neurčeném smyslu hůře. Další důvod, proč bychom se neměli v bližším vymezení obsahu fráze „být na tom hůře“ vázat na prudenciální hodnoty spočívá v tom, že by nám, alespoň v případě některých teorií welfare, hrozil nežádoucí relativismus. Představme si dva zaměstnance, a a b, oba mají vlastnost P a u obou je to důvod, proč jim X dá výpověď. Nicméně mezi a a b existují důležité rozdíly; a pochází z bohaté rodiny, není výpovědí existenčně ohrožený, dokonce nebude muset nijak snižovat svou životní úroveň, vlivná rodina mu navíc pomůže najít další dobré zaměstnání. Proto se a výpověď příliš nedotkne, nezasáhne nijak radikálním způsobem do kontur jeho dobrého života, jednoduše, nebude pro něj tak špatná. V případě b je tomu bohužel tak, že je chudý, musí se starat o rozsáhlou rodinu a neexistuje nikdo, kdo by mu ve svízelné situaci podal pomocnou roku. Výpověď ze zaměstnání proto b zasáhne mnohem citlivěji a bude pro něj horší než pro a. Měli bychom proto tvrdit, že ač se X výpovědí dopustil diskriminace, diskriminoval a a b v různé míře; a to neodpovídá naší oprávněné intuici, že diskriminoval oba stejně.

Měli bychom se proto namísto na welfare zaměřit na určité dobro D, v tomto případě dobro zaměstnání. X svým jednáním připravil a i b o dobro D jen proto, že oba mají vlastnost P, to znamená, že o toto dobro nepřipravil jiné zaměstnance, kteří vlastnost P nemají. Můžeme tedy říci, že a a b jsou na tom hůře ve dvojím smyslu: i) X je připravil o dobro D, ii) X současně o D nepřipravil jiné zaměstnance, kteří nemají vlastnost P, tj. a a b jako členové skupiny {P} jsou na to hůře, než členové skupiny {non-P}.

Členové {P} mohou být připraveni o D přímo jednáním X, může se ale stát, že o D přijdou jinak, nicméně X tomu mohl zabránit a neučinil tak právě proto, že mají vlastnost P. X například nezachrání topícího se muže jiné barvy pleti, zatímco jedincům stejné barvy kůže by se pokusil pomoci. Abych výslednou definici zbytečně nekomplikoval, budu hovořit pouze o tom, že X připravil nějakého člena {P} o D, mějme však na paměti, že tak mohl učinit konáním i nekonáním.

Třetím znakem definičního vymezení diskriminace je rozlišování lidí do skupin na základě nějaké vlastnosti P (barva pleti, pohlaví, sexuální orientace, náboženství, národnost apod.). V případě diskriminace aktér X vymezuje nějakou skupinu lidí prostřednictvím sdílené vlastnosti a vůči těmto lidem se chová jinak než k ostatním. Nevylučuji možnost, že nějaká vlastnost P je obsahově natolik bohatá, že její extenze má pouze jeden jediný prvek. V takovém případě by X diskriminoval pouze jediného člověka, přesto by to však bylo na základě vlastnosti P. Primární však stále zůstává diskriminace skupinová, jejíž je diskriminace jediného člověka speciálním případem.

Myslím si, že musíme učinit ještě jedno rozlišení. Diskriminace na základě vlastnosti P může být intenzionální a extenzionální. Intensionální diskriminací budu rozumět situaci, kdy X diskriminuje a, protože se domnívá, že a má vlastnost P (intenze) a současně platí, že a vlastnost P skutečně má, tj. a spadá do extenze P. Extenzionální diskriminací budu rozumět takovou diskriminaci, kdy X diskriminuje a, protože se domnívá, že a náleží vlastnost P, do extenze P však umisťuje a omylem; a není P. Jednoduchý příklad tuto distinkci osvětlí: X se domnívá, že a je homosexuál (P = být homosexuálem), proto se k němu chová diskriminačně. Mohou nastat dva případy: i) a je skutečně P, takže spadá do extenze vlastnosti P (intenze určuje extenzi, proto této verzi diskriminace říkám intenzionální), ii) a není P, takže X umisťuje a do extenze P omylem.

Je překvapivé, že dosavadní pokusy o definici diskriminace se někdy zastavují zde. Zdá se mi ale, že jeden důležitý prvek chybí. Podívejme se následující příklad: X zařazuje a do třídy {P}, jedná s ním jinak než s prvky třídy {non-P}, jeho jednání připraví a o dobro D. Zdá se, že tento příklad splňuje všechny tři podmínky diskriminace, nicméně pokud za jednotlivé symboly dosadíme nějaký obsah a celou situaci konkretizujeme, zjistíme, že se o diskriminaci nejedná. Řekněme, že P je vlastnost „být špatný pracovník“, třída {non-P} je potom třídou dobrých pracovníků. X dá a výpověď, připraví ho tedy o dobro D = zaměstnání, čímž je na tom a hůře než b, c, d,… z {non-P}, přesto se o diskriminaci nejedná.

Domnívám se, že musíme přijmout další podmínku: jednání φ nesmí být relevantním způsobem spojeno s vlastností P. Uvědomuji si ale, že určení relevance tohoto vtahu není snadné a zřejmě se vymyká možnosti obecné charakterizace. Některé příklady však mou myšlenku alespoň vyjasní. Vraťme se k předchozímu příkladu. Jednáním φ X bylo dání výpovědi a; nicméně vlastnost P (být špatným pracovníkem) je relevantním způsobem spojena s φ: máme dobré důvody, abychom na základě P uskutečnili φ. Nyní si představme, že P zastupuje vlastnost „mít černou barvu kůže“. X dá a výpověď, protože a je P, nicméně mezi φ a P žádná relevantní souvislost neexistuje: neexistují dobré důvody ospravedlňující φ na základě P. X možná může tvrdit, že k výpovědi dobré důvody měl. Mohl by říci, že a je P a jemu to prostě z nějakého důvodu vadí. Nicméně, to, že X má nějaké subjektivní důvody k φ, které považuje za dobré neznamená, že tyto důvody skutečně dobré jsou. Barva pleti nerozhoduje o pracovních schopnostech a výkonnost či oddanosti zaměstnání, proto neposkytuje důvody ospravedlňující výpověď.

Nyní již mám k dispozici všechny hledané prvky definice přímé diskriminace:

Definice (přímá diskriminace). Jednání φ aktéra X představuje diskriminaci, jsou-li splněny následující podmínky:

  • X jedná s členy {P} jinak než s členy {non-P}.
  • Členové {P} jsou na tom v důsledku φ hůře:
    • Členové {P} jsou připraveni o dobro D;
    • Členové {P} jsou na tom hůře než členové {non-P}.
  • Odlišnost jednání X vůči a, b, c, … je dána tím, že a, b, c, … mají vlastnost P.
  • Vlastnost P nemá žádnou relevantní souvislost s φ.



Zdroje:

Ve svém článku se opírám především o následující práce: Lippert-Rasmussen, K. Born Free and Equal. A Philosophical Inquire into the Nature of Discrimination. New York: Oxford University Press, 2014; Edmonds, D. Caste Wars: A Philosophy of Discrimination. Abingdon: Routledge, 2006; Moreau, S. „What Is Discrimination?“ Philosophy & Public Affairs 38(2), 2010: 143-179; Horta, O. „Discrimination in Terms of Moral Exclusion.“ Theoria, 76(4), 2010: 314-332; Thomsen, F. K. „Direct Discrimination.“ In: Lippert-Rasmussen, K. (ed.). The Routledge Handbook of the Ethics of Discrimination. New York: Routledge, 2018, 19-29.

Tato studie je součásti publikace Vítězové a poražení. Právní a etické problémy současné koronakrize. Kniha je zdarma ke stažení na stránkách Ústavu státu a práva, nebo na tomto odkazu.