Západ v boji s koronavirem zvolil hůře. A zbytečně obětoval tisíce životů

Západ v boji s koronavirem zvolil hůře. A zbytečně obětoval tisíce životů

Filozof a zakladatel platformy „covid_19 philosophy“ Daniel Novotný už od počátku koronavirové epidemie poukazoval na to, co se bude dít, pokud společnost nezavede protiepidemická opatření k zastavení šíření nákazy. V rozhovoru pro INFO.CZ nyní tvrdí, že vláda měla dostatek informací k tomu, aby zabránila takzvané druhé vlně. A proto by měla za své rozhodnutí rezignovat na ochranu veřejného zdraví nést plnou odpovědnost.

Na jaře jste mimo jiné říkal, že takzvaná druhá vlna pandemie nepřijde, pokud si ji sami nevyrobíme. Trváte i dnes na tom, že takzvaná druhá vlna je naše dílo?

Zcela jednoznačně. Epidemii si primárně vytváříme sami tím, jak mezi sebou interagujeme. Buď riziko šíření viru ignorujeme, anebo ho minimalizujeme. Tady se ale mnozí politici i odborníci stále snaží vnutit lidem představu, že epidemie je vlastně jakýsi čistě přírodní jev, s nímž se musíme smířit a nechat ho prostupovat populací. Máme prý nanejvýše zabránit tomu, abychom nepřetížili zdravotní systém. Dle těchto odborníků, např. profesora Duška (ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky, pozn. red.), mrtví a hospitalizovaní v nemocnicích jsou jakýmsi nutným a normálním jevem, nikoli selháním státu při ochraně zdraví populace. 

A není to tak?

Rozhodně ne. Když se podíváte třeba na Tchaj-wan, Koreu, Vietnam, Čínu, Thajsko, ale i země jako jsou Nový Zéland nebo Austrálie, všude tam se ukazuje, že je možné pandemii ukončit a vir z populace vymýtit. Jedná se o oblasti, v nichž žije snad až 2 miliardy lidí. A přesto je tam počet mrtvých a hospitalizovaných minimální, na Tchaj-wanu třeba s covidem zemřelo sedm osob, ve stomilionovém Vietnamu je počet obětí třicet pět. Na Západě, a nyní zvlášť v Česku, jde počet zemřelých do tisíců a tento počet neustále roste.

Nemůžete ale přece srovnávat životní situaci a mentalitu Asijců, zejména třeba lidí v komunistické Číně, s mentalitou Evropanů nebo obecně obyvatel západního světa. Leckdo si prostě řekne, že se raději smíří s větším počtem obětí pandemie, než by byl jakýmsi poslušným mravenečkem, schopným na slovo plnit rozkazy velitele…

Ale tak to přece není. Důkazem je fakt, že mezi země, které pandemií procházejí úspěšně, prakticky bez obětí, jsou i Austrálie a Nový Zéland. Tam se o žádných totalitních nebo autoritářských režimech mluvit nedá, stejně jako třeba na Tchaj-wanu či v Hongkongu. Celé je to pouze a jen o odpovědi na jednu zásadní otázku, kterou jsme si měli položit i my a podle toho jednat. To ty úspěšné země na rozdíl do Západu udělaly.

O jakou otázku jde?

Co je naším cílem? Jde o to, abychom ochránili lidské zdraví a životy, nebo abychom si beze změny uchovali náš momentální životní styl? Země na jihovýchodní části zeměkoule se rozhodly pro první možnost, my pro druhou. A podle toho to taky vypadá.

Můžete to lépe vysvětlit?

Západní země sice na jaře zvolily vůči covidu v detailech různé strategie, jako celek ale Západ vlastně přistoupil k pandemii velmi podobně. Hrozbu nové nákazy vzal zpočátku velmi vlažně, jako by jí vlastně nevěřil, a teprve na základě italských zkušeností začal s pandemií něco dělat. S různou mírou intenzity ale stejně vlády přistoupily k té hrozbě jako k něčemu, čemu se prostě nemůžeme vyhnout a můžeme jen zpomalit, brzdit její účinky. Sice stovky a tisíce lidí zemřou, s tím ale nemůžeme či nechceme nic dělat. Důležité je pouze, abychom nedopustili přetížení našeho zdravotního systému. Ten je nicméně natolik silný, že se té hrozby vůbec nemusíme bát a není třeba podnikat žádné zvláštní přípravy.

A přístup Východu byl jaký?

V řadě zemí byla od začátku nová nemoc brána jako reálná hrozba, kterou nelze podceňovat, na kterou je třeba se připravit a kterou bude lépe pokud možno zastavit. A to možná také kvůli tomu, že některé tyto země nemají tak robustní zdravotnický systém jako my. Nemohly si dovolit vůbec uvažovat o tom, že by nechaly vir populací projít, takzvaně se promořit. Proto se tyto země, podle mého názoru zcela správně, v prvé řadě snažily dát před ochranou zdravotního systému přednost ochraně životů a zdraví.

A my na Západě se nesnažíme chránit životy a zdraví?

My, jak už jsem zmiňoval, chráníme v prvé řadě jen ten zdravotní systém, který je podle odborníků jako profesor Dušek natolik silný, že bez problémů unese průchod viru populací, zatímco ti nejslabší a nejstarší naneštěstí prostě zemřou. To prý je nutná součást pandemie. Během postupného promořování tedy ti silní a zdraví získají imunitu a pandemie prý bude zdárně za námi. O této koncepci čeští odborníci i politici od května rádi mluvili a mluví, ačkoliv mezi západními odborníky je dnes spíše výjimkou. 

O jakou otázku jde?

Co je naším cílem? Jde o to, abychom ochránili lidské zdraví a životy, nebo abychom si beze změny uchovali náš momentální životní styl? Země na jihovýchodní části zeměkoule se rozhodly pro první možnost, my pro druhou. A podle toho to taky vypadá.

Můžete to lépe vysvětlit?

Západní země sice na jaře zvolily vůči covidu v detailech různé strategie, jako celek ale Západ vlastně přistoupil k pandemii velmi podobně. Hrozbu nové nákazy vzal zpočátku velmi vlažně, jako by jí vlastně nevěřil, a teprve na základě italských zkušeností začal s pandemií něco dělat. S různou mírou intenzity ale stejně vlády přistoupily k té hrozbě jako k něčemu, čemu se prostě nemůžeme vyhnout a můžeme jen zpomalit, brzdit její účinky. Sice stovky a tisíce lidí zemřou, s tím ale nemůžeme či nechceme nic dělat. Důležité je pouze, abychom nedopustili přetížení našeho zdravotního systému. Ten je nicméně natolik silný, že se té hrozby vůbec nemusíme bát a není třeba podnikat žádné zvláštní přípravy.

A přístup Východu byl jaký?

V řadě zemí byla od začátku nová nemoc brána jako reálná hrozba, kterou nelze podceňovat, na kterou je třeba se připravit a kterou bude lépe pokud možno zastavit. A to možná také kvůli tomu, že některé tyto země nemají tak robustní zdravotnický systém jako my. Nemohly si dovolit vůbec uvažovat o tom, že by nechaly vir populací projít, takzvaně se promořit. Proto se tyto země, podle mého názoru zcela správně, v prvé řadě snažily dát před ochranou zdravotního systému přednost ochraně životů a zdraví.

A my na Západě se nesnažíme chránit životy a zdraví?

My, jak už jsem zmiňoval, chráníme v prvé řadě jen ten zdravotní systém, který je podle odborníků jako profesor Dušek natolik silný, že bez problémů unese průchod viru populací, zatímco ti nejslabší a nejstarší naneštěstí prostě zemřou. To prý je nutná součást pandemie. Během postupného promořování tedy ti silní a zdraví získají imunitu a pandemie prý bude zdárně za námi. O této koncepci čeští odborníci i politici od května rádi mluvili a mluví, ačkoliv mezi západními odborníky je dnes spíše výjimkou. 

Pořád úplně nechápu ten zásadní, filozofický rozdíl v přístupu asijsko-oceánských vlád…

Asijsko-oceánské vlády od počátku říkaly lidem, že je každý život důležitý a vůbec není nutné, aby někdo kvůli covidu onemocněl či dokonce umřel. A společnost to vzala za své. Stačí dodržovat základní pravidla (ruce, roušky, rozestupy, větrání) a na čas utlumit nebo omezit některé činnosti. Vláda přitom intenzivně podporuje testování a trasování a monitoruje import nákazy z infikovaných zemí. To je zásadní rozdíl v těchto dvou přístupech. Jinými slovy: Západ zvolil taktiku postupného promořování, aby nezkolaboval zdravotnický systém a nemocnice vydržely očekávaný nápor. Zastánci druhého, asijsko-oceánského přístupu, dělali a dělají všechno proto, aby do nemocnic v prvé řadě nikdo nemusel.

Podle vás se tedy nyní ukázalo, že ten asijsko-oceánský přístup byl po všech stránkách lepší?

Pochopitelně, to už snad musí být každému jasné. Oni zavedli určitá poměrně levná a účinná preventivní pravidla, na která si lze zvyknout a která udržují i navzdory tomu, že již měsíce neevidují žádný případ infekce. A tak se například dá říci, že pandemie v mnoha těchto zemích prakticky skončila, ekonomika i život lidí je v jakémsi novém normálu, který se neliší zásadně od normálu před pandemií. Omezeno je především cestování mezi těmito zeměmi bez viru a zeměmi, jako je naše, kde si pandemii udržujeme. Život v novém normálu všichni berou jako součást života do doby, než se bude možné příští rok proti covidu proočkovat. Netřeba snad ani zmiňovat, že ve většině těchto zemí došlo sice k hospodářským ztrátám, nicméně i letos HDP mírně roste. A teď se podívejte, co se děje u nás a obecně na Západě.

Česko bylo na jaře v potlačování pandemie evropským premiantem. Proč si tuto pozici nedokázalo udržet?

Přesně tak. My jsme byli opravdu v euroamerickém měřítku docela úspěšní díky tomu, že vláda vzala tak trochu šťastnou náhodou v potaz jeden laický scénář exponenciálního pandemického vývoje na základě zkušeností z Itálie a obratem radikálně zareagovala. Co se týče přírůstku nových infekcí, byli jsme, a to je důležité zdůraznit, před létem ve stejně dobré situaci, jako byly mnohé asijsko-oceánské země. Minimum nových nákaz, minimum hospitalizovaných, denně asi jeden mrtvý člověk. Šíření nákazy takřka zastaveno. A pak se začalo dít něco, co mě velmi mrzí a o čem jsme mluvili i v předchozím rozhovoru.

Co máte na mysli?

Většina západních zemí byla na počátku pandemie mnohem benevolentnější než Česko, dokonce, třeba Británie a Švédsko, vsadily na jednoznačnou taktiku promořování. Když ale čísla začala exponenciálně růst a bylo jasné, že tahle taktika boje proti viru nefunguje a skupinová imunita se nedostavila, začaly obracet. Třeba německá kancléřka Merkelová už někdy v květnu uznala, že je třeba chránit pokud možno každého člověka a že Německo nedopustí smrt 280 000 lidí, s čímž se nejprve počítalo jako daní za promoření. Německo se začalo držet opatření, jakými jsou roušky, rozestupy, utlumení některých činností, které v různé podobě dodržuje kontinuálně dodnes. Ve velkém objemu taktéž testuje a trasuje. My v Česku, kde jsme se nákazy prakticky zbavili a stačilo jen udržovat dál mírná omezení, jsme oslavili konec pandemie na Karlově mostě a obrátili se úplně opačným směrem. Mnozí se začali chovat tak, jako by žádný virus neexistoval či zlehčovat jeho rizika. Současná situace je výsledek.

Znovu se ale ptám, zda vláda, které na jaře zavedla přísnější protiepidemická opatření než řada západních zemí, by byla schopná tento režim udržet i přes léto. Lidé už byli unavení, frustrovaní, nedůvěřiví ke smyslu omezení. Dalo se za této situace ještě vůbec udržet národ v rouškách a rozestupech (s nadsázkou řečeno)?

To je to, co vládě vyčítám vůbec nejvíce, totiž, že se o to ani nepokusila. Já bych vládu chápal, kdyby lidem vysvětlila, proč je výhodné i nadále dodržovat určitá opatření proti covidu, i když nákaza není momentálně nikde příliš viditelná, a přitom musela čelit nějakým nepokojům či rebeliím. A na jejich základě pak tlaku podlehla a ustoupila. Jenže vláda a její aparát na nějaké prosazování pokračování těchto opatření, které mohly zachránit tisíce životů, totálně rezignovaly. A populisticky se přizpůsobily momentálním náladám veřejnosti čí podnětům od opozice.

Proč? Bylo to podle vás z neznalosti, pochybení, nebo prostě vláda vsadila na to, že, jak tvrdila třeba Soňa Peková, virus sám od sebe zmizí?

Pokud se dnes někteří politici a odborníci vymlouvají na to, že byli ovlivněni názory lidí jako Soňa Peková nebo Roman Šmucler, je to úplně mimo mísu. Vláda a její aparát měly již před létem zcela jednoznačně k dispozici dostatek věrohodných a ověřitelných informací o tom, že virus nezmizel a sám od sebe nezmizí. Veškeré tyto informace si bylo možné dohledat v odborné literatuře. Bylo vysoce pravděpodobné až jisté, že vir bude tady s námi ještě dlouho, a pokud se budeme tvářit a chovat tak, jako by už neexistoval, sami si na sebe přivoláme druhou vlnu pandemie. Navíc se mohla vláda inspirovat zkušenostmi ze zahraničí, které k rozvolňování opatření přistoupilo mnohem opatrněji než my. Česká vláda, ačkoliv jsme měli před ostatními evropskými zeměmi na jaře značnou výhodu, však totálně selhala. A za to by měla nést plnou odpovědnost.

Myslíte i trestní, nebo jen morální a politickou?

To je samozřejmě otázka, kterou musejí lépe řešit jiní. Já jen znovu tvrdím, že vláda měla dostatek informací k tomu, aby přes léto nejrůznější minimální opatření proti covidu nerušila. A snažila se o osvětu, prevenci a navýšení testování a trasování pro podzim, kdy je interakce mezi lidmi v práci a ve školách sama o sobě intenzivnější, teplota klesá a lidé budou trávit více času v interiérech. Její postup a současný stav, jak se to dnes děje, nelze svalovat na nějaké selhání populace. Bylo to selhání konkrétních lidí, zodpovědných za to, že se stát v maximální možné míře bude starat o ochranu zdraví a životů svých občanů. Pokud to zodpovědní lidé nedělali, měli by zřejmě nést i trestní odpovědnost. Mají totiž opravdu na svědomí dlouhodobě či trvale poškozené zdraví a životy mnohých. Do jaké míry je toto jen morální selhání či i trestně-právní, na to zatím nemám jasný názor. A nejedná se samozřejmě jen o selhání vlády, protože šíření nejrůznějších ve svých důsledcích velmi škodlivých dezinformací se věnovali i různí odborníci a celebrity. A potřebná opatření navíc kritizovala v drtivé většině i politická opozice.

Abychom ale tady neobviňovali jen českou vládu. Podobné problémy, i když menší, mají dnes s druhou vlnou covidu i Nizozemsko, Belgie, Rakousko, čísla rostou i ve vámi zmiňovaném Německu. Nenasazujete české vládě psí hlavu za selhání, kterého se v menší či větší míře dopustily (alespoň z vašeho pohledu) i vlády dalších zemí západního světa?

Ale ano, to selhání v boji s pandemií je opravdu hlavně selháním Západu, což mimo jiné ve své knize rozebírá i šéfredaktor prestižního lékařského časopisu Lancet Richard Horton. To ale nevylučuje, že naše vláda selhala opravdu totálně. Místo toho, aby udržela naši zemi v pozici covidového premianta, udělala z Česka jednu s covidem nejpostiženějších zemí na světě. Každopádně máte pravdu v tom, že celý Západ se i do budoucna musí zamyslet nad tím, co je jeho prioritou, zda záchrana zdraví a životů lidí, nebo záchrana čehosi jiného. Jinak se totiž může stát, že nás virus či jiné hrozby nezlikvidují ani tak ze zdravotního hlediska jako ekonomicky.

Máte na mysli fakt, že v Asii dnes většinou ekonomika stagnuje nebo (jako v Číně) dokonce roste, zatímco v Evropě a Americe se propadá?

Ano. A opět je to v podstatě úplně jednoduchá úvaha. Příklad některých asijských zemí a Oceánie ukazuje, že když se snažíte chránit především zdraví lidí, vyplatí se to i ekonomicky. Tady u nás se razí takové falešné dilema, že když se budeme příliš snažit chránit zdraví a životy obyvatel, poškodíme tím ekonomiku a tedy nepřímo i ty samotné obyvatele. To je ale úplně falešné poselství. A důkazem je právě přístup k pandemii. Ekonomika funguje nejlépe tam, kde jsou zdraví lidé. To koneckonců ukazují i historické studie z předchozích epidemií. Proto je lepší epidemii zastavit a nikoliv jen řešit její následky. Když budete udržovat do doby, než bude nalezena účinná vakcína proti covidu, mírnější, ale stálá opatření, je to i z ekonomického hlediska mnohem výhodnější varianta než radikální zásahy, které nás dnes nevyhnutelně čekají. 

I kdybyste ale měl ve všem teoreticky pravdu, Česko je nyní v situaci, kdy veškeré úvahy o minulých chybách nepomohou. Co by tedy podle vás měla vláda dělat, když se tady nákaza šíří nejrychleji na světě?

Teď už nám pochopitelně nezbývá nic jiného než radikální opatření typu „kladivo“, tj. tzv. lockdown, který je matematicky vzato tím efektivnější, čím dřív přijde. A to vše, jak doufám, s nadějí, že se nám pandemii těmi radikálními, ale potřebnými opatřeními podaří přeci jen otupit. Pak by ale podle mého názoru měla následovat opravdu důkladná debata o tom, co je naším cílem, jakou cestou chceme jít dál a jaké poučení si vezmeme. Jinak nám jen hrozí sestupná spirála dalších problémů. V debatě bychom si měli především ujasnit, jakou chceme být společností. Tou, která chrání zdraví a životy všech občanů, anebo tou, která část z nich klidně hodí přes palubu?


Zdroje:

https://www.info.cz/zpravodajstvi/cesko/zapad-v-boji-s-koronavirem-zvolil-horsi-taktiku-a-zbytecne-obetoval-tisice-zivotu-rika-filozof-novotny