Svoboda o odpovědnost ve vypjatém čase

Svoboda o odpovědnost ve vypjatém čase

Od léta pociťuji něco, co lze diplomaticky nazvat smutkem, emotivněji zoufalstvím. Kde kdo v éteru skloňuje výrazy „svoboda“ a „práva“, ale málo je slyšet o pojmech, které jsou s nimi neoddělitelně spjaty – „odpovědnost“ a „povinnosti“. Teprve rovnováha obou dvojic zdánlivě protichůdných termínů umožňuje plné pochopení a naplnění toho, co úctyhodné pojmy „svoboda“ a „práva“ znamenají.

V souvislosti s koronavirovou pandemií zazněly v průběhu času z několika stran, dokonce i z úst některých pražských či v Praze působících profesorů či docentů rozličných oborů, promiňte mi ten výraz – hovadiny (PR verze – pošetilosti). S důrazem na slovo „některých“. Novináři jim zbožně visí na rtech a neváhají rozsévat jejich (s)myšlenky po celé zemi jako zjevené pravdy. Doufám, že jen někteří, a snad jen pražští. Jedná se o chytlavou a nebezpečnou formu zviditelňování a sebeprezentace těch, kterým chybí zodpovědnost. Omnia vincit ego. V této souvislosti si nelze nevybavit citát Karla Čapka z jeho půvabné knížky Zahradníkův rok: „Čím horší neřád, tím víc se má k světu.“ Týká se plevele. Mnoho slov vznášejících se v éteru je plevelem. Bohužel.

Marek Vácha v jednom předvánočním rozhovoru definuje optimismus a naději takto: „Optimismus je víra, že to dopadne dobře. Naděje je něco jiného, je to víra, že já musím udělat všechno pro to, aby to dobře dopadlo. Nemusíme být optimisté, nikdy se však nesmíme vzdát naděje.“ Nepřipomíná vám to arabské přísloví „Nejdříve velblouda uvaž a dej mu napít, teprve pak jej svěř do rukou Alláhových“?

Koronavirová pandemie není pohroma, kterou nemůžeme ovlivnit. Naopak. Existují dva efektivní nástroje – zodpovědné a ohleduplné chování každého jednotlivce ve smyslu akceptování a důsledného dodržování několika základních, nesčetněkrát skloňovaných pravidel, a očkování. Má-li být očkování účinné, musí se (záměrně nepoužívám kondicionál měly by se) nechat naočkovat nejméně dvě třetiny obyvatel. Ještě lépe – všichni, u nichž není vakcinace kontraindikována.

Ale proč by měli být lidé této země odpovědní a vědomi si svých povinností? Vždyť roušky obtěžují, vláda nám zavírá bary, nesmíme si společně zazpívat. Vlastně mají ze svého úhlu pohledu pravdu. Jdete po ulici, nic zvláštního nevidíte. Snad jen méně chodců, někteří mají obličeje zakryty rouškami. Procházíte areálem nemocnice a rovněž nepozorujete nic výjimečného. Pokud ovšem klid na chodbách nenaruší rychlý transport pacienta na dýchacím přístroji, jehož lůžko tlačí zdravotníci zakuklení v bílých skafandrech na ARO či JIP.

Teprve když vstoupíte na jednotky intenzivní péče nejvyššího typu, což jsou u nás nejčastěji anesteziologicko-resuscitační pracoviště, vám začne docházet, co se vlastně děje. Sestry v neustálé permanenci v neprodyšném kosmonautickém odění u pacientů, kteří jsou napojeni na několik přístrojů současně, zpravidla s nadváhou, přesněji řečeno obezitou. Představte si polohovat na břicho bezvědomého (= v umělém spánku), naprosto bezvládného pacienta s hmotností vysoko přes metrák, provádět u něj toaletu veškerých povrchů a tělních otvorů, bránit tvorbě proleženin… Představte si lékaře, kteří zoufale koordinují, na jaká lůžka by ještě bylo možné uložit potřebné pacienty, ať už s COVIDem, nebo s jinou závažnou chorobou či úrazem. Desítky telefonátů s vysokou rozhodovací naléhavostí denně, těžko se při nich soustřeďujete na vlastní péči o nemocné.

Málo se hovoří o tom, jaká byla situace v nemocnicích na začátku října, kdy se rozjížděla druhá vlna, a jaká na začátku prosince, kdy se po přechodném rozvolnění vzedmula vlna třetí. Dovolte mi ilustraci na příkladu Moravskoslezského kraje. Začátkem října bylo v nemocnicích našeho kraje přibližně padesát pacientů hospitalizovaných pro COVID-19. Začátkem prosince, kdy opět začaly stoupat počty přijímaných nemocných, bylo v týchž nemocnicích hospitalizováno celkem 550 pacientů, tedy o řád více. Jinými slovy, začali jsme přijímat nově nakažené pacienty do nemocnic, jejichž kapacita byla desetkrát více zahlcena COVIDovými pacienty. Přitom uvedená čísla zdaleka neukazují všechny nemocné. Nejsou v nich započítáni ti, kteří jsou již COVID-negativní (u nich už nelze virus prokázat, vymizel), ale nadále potřebují umělou plicní ventilaci nebo léčbu vysokoprůtokovým kyslíkem a další náročnou péči, neboť závažný COVIDový zánět plic přetrvává i dlouho poté, co u pacienta přestal být virus přítomen. Nemocnice se tak v druhé půli prosince propracovaly na dno svých, především lidských, rezerv. S dalším zhoršováním v průběhu vánočních svátků a závěru roku.

Obětavost, nasazení, schopnost rychlého přizpůsobení se komplikovaným situacím na pracovištích nejvyššího typu intenzivní péče jsou obdivuhodné, nikoli však nevyčerpatelné. Již tak vysoká psychická a fyzická náročnost práce našich týmů na podzim podstatně eskalovala a nyní se dostává do ještě vyšších obrátek. K dosud uvedeným důvodům připojím nejtragičtější – u pacientů se závažnou COVID-19 pneumonií je několikanásobně vyšší smrtnost než u kriticky nemocných s jinými diagnózami.

Máme naději a máme prostředky, jak pandemii čelit. Aby se nám podařilo neblahé období překonat, nezbytně je musíme používat. Důsledně, všichni a dlouhodobě. Jiná alternativa neexistuje.

Zdroje:

Prof. MUDr. Pavel Ševčík, CSc., 67 let

je přednostou Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Fakultní nemocnice Ostrava (KARIM FNO) a Lékařské fakulty Ostravské univerzity. KARIM FNO patří k nejvíce zatíženým pracovištím intenzivní medicíny v České republice, která pečují o pacienty s kritickým selháním plic u nemoci COVID-19.

Pavel Ševčík byl mj. hlavním pořadatelem tří vydání rozsáhlé celostátní monografie Intenzivní medicína (viz např. http://www.galen.cz/idistrik/vydav/?page[book]=5471).

Před deseti léty působil jako první lékař na vědecké stanici J. G. Mendela na ostrově James Ross v Antarktidě, která patří brněnské Masarykově univerzitě. Antarktida byla až do předvánočního období jediným světadílem nepostiženým nemocí COVID-19. Poté, co na dalekém jihu vypukla letní sezóna, začali na antarktické základny připlouvat noví výzkumníci a onemocnění se již objevilo i tam, přinejmenším na chilské stanici O´Higgins na Antarktickém poloostrově.

S velkou empatií se dokáže vžít do zoufalého prožívání dušnosti pacientů se závažnými záněty plic u nemoci COVID-19, neboť šestkrát navštívil himálajskou horskou soustavu, kde opakovaně vystoupil do velkých nadmořských výšek. V tomto smyslu patří mezi lékaře, kteří to dotáhli poměrně vysoko.