Konspirační teorie - přirozená součást epidemie

Konspirační teorie - přirozená součást epidemie

Prevenci koronavirového onemocnění a plošnou vakcinaci komplikuje víra veřejnost v konspirační teorie. Kde se vzaly? Jak to, že jim věří nebo se jimi nechá ovlivnit polovina populace v ČR? A v jiných státech je to podobné. Hledání příčiny ve vnějších vysvětlitelných a ovlivnitelných faktorech umožnovalo našim předkům převzít kontrolu nad situací a aktivně ji řešit. Dodnes je snaha zapojit postižené do aktivního řešení problémů (a tedy převzetí kontroly nad situací) jedním ze základních doporučení krizových interventů.

Stres nás směruje k rychlým, intuitivním úsudkům spíš než k pomalému, kritickému myšlení a mobilizuje nás k boji nebo útěku. Epidemiologická opatření společnost naopak nabádají k pasivitě. Část společnosti, která nenachází uplatnění pro síly zmobilizované stresem, tak mohou konspirační teorie uspokojit nabídkou nepřítele, proti němuž bojovat lze. I když se odpověď každého společenství na katastrofu liší, je možné vysledovat několik typických fází. Po dopadu katastrof se nálada ve společnosti zlepšuje nad obvyklou úroveň: nastává heroická fáze záchrany od akutního nebezpečí, následovaná idylickou fází, během nichž se postižené komunity semknou a mobilizují vnitřní rezervy. Jsou to fáze improvizací a hrdinských činů. Ty bohužel nevydrží dlouho, maximálně několik týdnů. Po nich přichází fáze deziluze a hledání viníků. 

Ke standardnímu chování v průběhů epidemií patřilo obviňování těch, kteří se odlišovali, Židů, heretiků či čarodějnic, a jejich následné lynčování.

V boji s epidemií to nepomohlo, ale masy se semkly a vyventilovaly svoji frustraci.

Konspirace je jednoduchou odpovědí na složitou situaci

Katastrofa naruší naše plány a přiznat, že řád věcí už nemůžeme ovlivňovat tak, jak jsme byli zvyklí, je náročné. A neméně náročné může být i přiznat si, že naše životy ovlivňují rozhodnutí, která pro nedostatek odbornosti napříč různými obory od epidemiologie po ekonomii neumíme posoudit. Nepříjemnému pocitu pramenícímu ze ztráty kontroly a složitosti nalézání vlastního místa v nové situaci přitom lze snadno uniknout: stačí se na celou situaci podívat jinýma očima. Pokud za pandemií koronaviru stojí spiknutí mocných, najednou se ve svém světě orientujeme. Víme, proti komu bojovat, navíc se namísto outsiderů můžeme počítat k elitám, které na rozdíl od majoritní společnosti odhalily, co se ve skutečnosti děje. 

Konspirační teorie se skutečně častěji vyskytují v těch částech společnosti, které si připadají být opomíjené a ohrožené. A taky se vyskytují u lidí, kteří se rádi cítí jedineční.

Důležité je najít viníka

S představou, že pandemie není taková, jaká se jeví na první pohled, se nám bude žít líp − což nutně ovlivňuje způsob, jakým o pandemii budeme přemýšlet. A nemusí jít o konspirační teorie. Stačí, když podstatnou část viny za to, co se nám děje, připíšeme raději chybným rozhodnutím politických představitelů nebo odborníků než viru − a můžeme upřít pozornost do oblasti, v níž se orientujeme. 

Lidské postoje a názory nejsou výsledkem nestranného rozhodování, ale kompromisem mezi tím, co dává největší smysl, a tím, co se nám hodí.

V záplavě informací si raději vyhledáváme ty, které zapadají do našich úvah, zatímco protiargumentům se spíš vyhýbáme. Navíc zkreslujeme, co se nám nehodí: bagatelizujeme zdroje nebo důležitost informací, které jsou s našimi názory v rozporu, a nejednoznačnou skutečnost interpretujeme tak, aby náš pohled na svět podpořila. Bojovat proti tomu můžeme kritickým myšlením, což je disciplína, které se musíme učit, vyžaduje dost času, energie, vzdělání a složité dovednosti, jakými jsou například statistika a matematické modelování. Výsledky pak mohou být rozporu se "zdravým selským rozumem".

Právě selským rozumem odůvodňoval současný premiér Babiš zrušení karanténních opatření, jež mu v létě akademičtí experti navrhovali. Ale i na akademické půdě, kolébce kritického myšlení, se pravda rodí z diskusí a odborných střetů, takže odborníci obvykle nemluví jednotným hlasem, který by veřejnost mohla snadno přijmout jako jasnou pravdu. 

Sociální média nabízí akademikům přímou cestu, jak komunikovat s publikem, a mnozí tak neodolají a začnou obcházet pracnou vědeckou diskusi, která by je za standardních okolností donutila svá stanoviska lépe vyargumentovat, upozornila je na metodické chyby, kterých se dopouštějí, a také donutila přiznat finanční zájmy, které mohou jejich rozhodování ovlivňovat.

Lavina omylů, lží a konspiračních teorií tedy není ani tak projevem poklesu důvěry v hlas tradičních elit, ale přirozenou součástí katastrof, včetně současné pandemie. Je součástí narušení struktury společnosti, na kterou jsme byli zvyklí. Konspirační teorie jsou součástí fáze deziluze. Po katastrofě budou následovat vždy, můžeme ale ovlivnit, jak silný budou mít vliv.

Co s tím

Tak jako se s medicínskými aspekty epidemie musíme vypořádat prostředky infekčního lékařství, jakými jsou karanténa, očkování a protilátky, tak s informačními aspekty pandemie se musíme vypořádat prostředky zpravodajskými. V praktické rovině to znamená, že v čele kampaní propagujících vakcinaci nemají stát politici, ale odborníci, či ještě lépe odborné instituce s praktickou zkušeností v oboru, respektované i pro své předchozí odborné výsledky a podpořené profesionálními novináři a mediálními agenturami. V Česku jdeme opačnou cestou a tváří vakcinace se stal premiér. Hrozí tedy opakování stejné chaotické komunikace, jakou jsme viděli na jaře a jaká se spolupodílí na extrémně nízké ochotě k očkování. Tehdy jsme ještě improvizací dokázali mnohé zvládnout sami, ale energie heroické a idylické fáze už jsou prohospodařeny a ve fázi deziluze už si další hazardování nesmíme dovolit.

Zdroje:

Původně vyšlo v Hospodářských novinách. Publikováno se svolením doc. MUDr. Jana Vevery.