Deník morového roku

Deník morového roku

Během pandemie nemoci covid-19 mimo jiné vznikaly seznamy četby, doporučené zvláště pro toto období. Na těchto seznamech figurovaly knihy jako Camusův Mor, Márquezova Láska za časů cholery, Atwoodové Oryx a Crake a další, v nichž hraje významnou roli epidemie. Na žádném z těchto seznamů nechyběl Defoeův Deník morového roku. Posledně jmenovanou knihu jsem četl poprvé právě až letos, kvůli souvislosti s probíhající pandemií koronaviru. Myslím, že stojí za to mimo jiné coby zpráva o změně duchovní situace mezi polovinou 17. století, kdy se děj knihy odehrává, a naší současností.

        

 V poslední době se stále častěji setkáváme s pesimismem ohledně lidské racionality, resp. naší schopnosti přijmout za svůj vědecký obraz reality. Probíhající pandemie poskytla pesimistům střelivo v podobě zástupů antivakcinistů a stoupenců všemožných konspiračních teorií,kteří mezi sebou šíří názory, jež jsou ve flagrantním rozporu s dostupnou evidencí a logikou. Daniel Defoe ve své knize, která líčí průběh morové nákazy v Londýně v roce 1665, tj. na začátku období, jež nazýváme Vědeckou revolucí, podává mnohá svědectví o podobném třeštění. Lidé uvěřili různým podvodníkům, šiřitelům poplašných zpráv, astrologům a jiným hochštaplerům.

         Zároveň jsou mezi světem, který popisuje Defoe, a naší současností významné rozdíly, které podle mého názoru dávají důvod k optimismu. Defoe– resp. hrdina jeho knihy, identifikovaný iniciálami H. F., jenž je zjevně Defoeovým alter-ego – je člověkem na rozhraní epoch. Ve starém, předvědeckém světě, má vše, co se děje, morální smysl, vše je Božím znamením či trestem. Defoeův H.F. je zajedno se svými současníky, že totéž platí i pro morovou ránu, která postihla Londýn. Na rozdíl od většiny svých současníků je však H. F. zároveň vzdělaný člověk, jenž zná názory prvních moderních vědců, kteří vysvětlují události mechanicky. Například kometa, která podle Defoeových méně vzdělaných současníků oznamovala příchod moru, je podle H. F. pouhým přirozeným úkazem, jehož výskyt podléhá matematicky zjistitelné pravidelnosti a nijak nesouvisí s epidemií. V závěru knihy ovšem H. F. opět sklouzne k předvědeckému, supernaturalistickému stylu myšlení, když zmíní, že „Bohu bylo milé“ ukončit mor.

Na rozdíl od shora zmíněných pesimistů mám za to, že jsme ve srovnání se 17. století udělali velký pokrok. Nejde jen o to, že vědci v řádu týdnů či měsíců identifikovali povahu nové nemoci, její vlastnosti a původ, a ve lhůtě kratší než jeden rok zkonstruovali celou paletu účinných vakcín. Toto je fenomenální pokrok ve srovnání se situací před pouhými několika staletími, kdy ani vědecká elita neznala povahu moru, mechanismus jeho šíření, natož účinnou léčbu. Jde mi spíše o to, že přinejmenším v té části světa, kde se zrodila a kterou fundamentálně transformovala Vědecká revoluce, jsem od loňského roku nezaznamenal ani mezi laiky významné hlasy, jež by připisovaly původ covid-19 nadpřirozeným aktérům a jevům. Dokonce i (v naší části světa) rapidně se tenčící skupina věřících zjevně absorbovala podstatné rysy vědeckého světového názoru, když se neptá po duchovní příčině či smyslu pandemie, nevolá po odpuštění trestu za hříchy– nýbrž jako my ostatní volá prostě po efektivní vakcíně. 

Jistě, konspiracionistům z řad laiků připadá, že vakcíny proti covidu byly vyvinuty podezřele rychle, protože jejich naturelu vyhovuje představa, že na ně někdo šije boudu, místo aby si zjistili, že vědci mohli převzít většinu údajů z předchozí práce na koronavirových onemocněních typu SARS. Přestože i v současnosti najdeme stoupence magického myšlení, zdá se, že opozice vůči etablovanému vědeckému přístupu k pandemii je obvykle spíše pseudovědecká – tj. napodobující vnější rysy vědeckého vysvětlení – než otevřeně antivědecká (animistická, supernaturalistická apod.).

 Věda je náročná a nabízí obraz reality, který je stále vzdálenější našemu savčímu – tzv. zdravému – rozumu, ale poslední události naznačují, že krize důvěry ve vědu, o níž se hovoří, zřejmě není tak vážná, jak se má někdy za to.